Translate

čtvrtek 26. dubna 2012

My Rainbow Race




Právo člověka na život by mělo být postaveno výš,
než právo vraha vraždit.


Obloha plná hvězd,
modré moře, kam dohlédneš,
země pokrytá květinami,
co si přát víc?

Společně budeme žít,
jako sestry a bratři,
malé děti duhy
a úrodné půdy.

Někteří si myslí, že je to k ničemu,
jiní maří čas tlacháním,
někteří si myslí, že můžeme žít
z plastu a syntetického jídla.

A někteří okrádají mladé,
posílají je do války,
někteří okrádají ty,
kdo přijdou po nás.
Obloha plná hvězd...

Ale řekněte všem dětem,
a také každému otci a matce,
ještě máme šanci,
sdílet naději na Zemi.
Obloha plná hvězd...

Text písně Děti duhy označil terorista Breivik na prostředek vymývání mozků.






Zdravá normální lidská společnost musí své vrahy trestat. 
Co považujete vy za adekvátní trest za 77 zmařených životů? 




Společnost stojí hodně peněz vydržovat si vrahy.

Je to kolem 30 tis.Kč měsíčně z peněz daňových poplatníků.
Potom nezbývají peníze na školství ani zdravotnictví atd.
V případě Breivika bych neváhala. Jaký on je přínosem pro společnost?
Chce psát, chce ovlivňovat další extrémisty a zákony mu to umožňují.
Jeho život pro společnost žádným přínosem nebude.
V jeho případě ani nehrozí, že by se soud zmýlil, k vraždám se přiznal 
a o jeho hrůzném činu není vůbec žádných pochyb.



 Pro mne je to chladnokrevný vrah a zasluhuje smrt,
 
nezávisle na tom, 
zda ho prohlásí za schizofrenika či extrémistu.






Narůstá agresivita ve společnosti?
Nemyslím, že by agresivita ve společnosti narůstala, spíš se oslabuje naše obrana proti patologické agresivitě. Někteří psychopati jsou natolik nebezpeční, že by neměli být na svobodě, a přesto na svobodě pobíhají.


Jak se můžeme proti psychopatům bránit?

Po zrušení trestu smrti jsem navrhoval, aby vznikl institut ochranné detence. V detenčním ústavu - nebyl by to kriminál, ale hlídané zařízení - by tito lidé byli izolováni tak dlouho, dokud jejich nebezpečnost nevyhasne nebo se nesníží na přijatelnou úroveň. Pseudohumanisté tvrdí, že takoví lidé mají právo na svobodu, byť je jen otázkou času, kdy někoho dalšího zabijí.
Jste zastáncem trestu smrti?
Nejsem zastáncem trestu smrti, i když problémy s psychopaty řešil definitivně a jejich počty se tak omezovaly. Dnes na ně nemáme. Dostanou dvacet let nebo doživotí, a když se chovají slušně, jsou jednou venku a jedou v tom zase. Nevidím jediný důvod, proč by měla být brutálním zločincům dána další možnost zanechávat za sebou mrtvé. Právo potenciální oběti na život by mělo být postaveno výš než právo vraha vraždit. Rozumná společnost se musí bránit.
Neobáváte se omylu?
Psychologickým a psychiatrickým vyšetřením lze zjistit, zda zkoumaný člověk je nebezpečný či nikoli, a to poměrně dost přesně, i když ne naprosto. Dlouhodobá detence ale není ve srovnání s absolutním trestem nevratná.
Lidovci dřív prosazovali americký model "třikrát a dost". Po třech trestných činech by člověk jako nezpůsobilý k životu ve společnosti dostal doživotí. Je to přijatelné řešení?
Zavřít na doživotí někoho, kdo se třeba dopouští málo závažné kriminality, je příliš tvrdé. V mnoha případech by se to mohlo dotknout především Romů, takže bychom byli nařčeni z rasismu. A v některých případech by se pachatelé i po jedné vraždě nebo pokusu o ní již neměli dostat ven.
Měly by být tresty tvrdší, aby potenciální pachatele odradily?
Psychopaty nebo sociopaty tresty neodradí. Fungují na nás slušné lidi, protože dbáme na svoji pověst a přijde nám hloupé, abychom byli považováni za lumpy. Hrozba trestu také dobře funguje na neurotiky. Jsou úzkostní i normálně, hrozba trestu hladinu úzkosti ještě zvyšuje a trestnou činnost nepáchají.
Uvědomují si psychopati a recidivisté riziko dopadení?
Uvědomují, ale méně. Strach zahánějí různými způsoby - dají si skleničku na kuráž nebo nějakou drogu, někdy i hudba nebo autosugesce dokáží potlačit obavy. Často se sami považují za nepolapitelné. Jedenáctkrát trestaný recidivista mi jednou řekl, že ho již nechytí, protože konečně ví, jak na to.
Vyšetřoval jste tisíce kriminálníků. Překvapují vás občas něčím?
V roce 1985 jsem jako konzultant posuzoval "spartakiádního vraha" Jiřího Straku. Fascinovalo mne, kde se to v tak chytrém a sympatickém šestnáctiletém klukovi bere. Očekával jsem nějaké hlubinné problémy, ale po čase jsem zjistil, že v něm žádné hlubiny nejsou. Jeho osobnost je prázdná, nemá žádné svědomí, city.
Straka neměl žádné skrupule, nebylo v něm nic, co by bránilo trestné činnosti. Zavraždil tři ženy, ale to nejsou jeho jediné oběti. Kromě zavražděných jsou ještě postiženy rodiny a přátelé, minimálně dalších patnáct lidí.
Překvapila vás snaha dostat Straku ven?
Propuštění člověka, který byl jednou označen za nebezpečného, je problém odborný - sexuologický, případně kriminologický a právní. Co mne ale překvapilo, byla některá vyjádření lidí, kteří jej měli v péči. Nemyslím si, že je vhodné považovat pacienta za přítele, tykat mu a oslovovat jej křestním jménem. To nesvědčí o jejich profesionalitě.


Ve filmu Natural born killers (Takoví normální zabijáci) se sérioví vrazi stávají populárními hvězdami, davy lidí je přes jejich strašné činy obdivují. Je to normální?
Může se stát, zvlášť u psychopata, že lidé k němu cítí sympatie. Takový člověk má určitý šarm, dokáže získat lidi na svoji stranu. Na tom třeba selhal mechanismus prezidentských milostí v případě Zdeňka Rangla. Znalecké posudky jej hodnotily jako agresivního, vysoce nebezpečného anetického psychopata. Přesto dostal z neznámého důvodu milost a do roka vraždil znovu.
Jak k tomu došlo?
Rangl se dostal do vězení už jako mladistvý. Dvakrát se popral se spoluvězni a rozmlátil jim hlavy kladivem. Po revoluci se ale do něj zamilovala pracovnice vězeňské služby a vymohla přerušení trestu. Rangl utekl, skrýval se u ní, a po dopadení se vrátil do Valdic. Tam si ho oblíbil jeden sociální pracovník a požádal o milost. Jeden z našich předních sexuologů se ve svém posudku postavil za Rangla jako v podstatě slušného člověka, přestože se ostatní znalecké posudky vzácně shodovaly na jeho nebezpečnosti. Po propuštění Rangl vykrádal chaty a byty, pokoušel se dostat do cizinecké legie. Nakonec si v Německu vyčíhal starého muže a ubil ho, jak jinak, kladivem. Potom dostal 24 let. Kdo jeho milost podepsal, je víceméně spolupachatelem.
Odpovědnost nese právní oddělení Hradu?
Formálně milost podepsal prezident Havel, proto nese odpovědnost. Ranglův případ je evidentní selhání. Institut milosti je výjimečná záležitost. Nemůže nahrazovat soud pokud jde o výrok o vině, pouze napravovat tvrdost zákona, pokud jsou k tomu důvody.
Po 11. září se široce diskutuje problém terorismu. Někteří lidé dokonce vyslovili přesvědčení, že si to Amerika zasloužila a terorismus jako akt zoufalství může být legitimní. Souhlasíte?
Může mne trefit šlak, když slyším nebo čtu takové věci. Pracovitost není zločin. To, že vyděláte peníze, ještě nikoho neopravňuje k tomu, aby vás praštil nebo píchnul do zad a sebral je. Stejný postoj je dnes k USA. Amerika je bohatá země, ale to má nějaký důvod. Lidé jsou motivovaní k práci a k úspěchu, americká ekonomika je nejsilnější na světě. A teroristický útok není aktem zoufalství. Tím je spíše sebevražda.


Co tedy terorismus je?

Terorismus je kriminalita jako každá jiná. Stejně jako jiné skupiny organizovaného zločinu se teroristické skupiny orientují na kriminální podnikání. Terorista si stejně jako kriminálník tvoří obranné mechanismy, říká se tomu racionalizace, kdy své trestné činnosti podsouvá jiné motivy, aby obhájil sám sebe a nevypadal špatně. Politickými nebo náboženskými ideály terorista maskuje svůj kriminální životní styl. Všední život obyčejného člověka, který chodí do práce a stará se o děti, je pro některé lidi nesmírně nudný, potřebují vzruch. Loupení, vraždy nebo teroristické akce jsou věci, které mohou naplnit jejich silnou touhu po dobrodružství.

Ani v případě boje za svobodu není terorismus legitimní?
Nepovažuji žádný terorismus, tedy použití organizovaného násilí proti nezúčastněným osobám, za legitimní. Lze snad přijmout, pokud někdo vytvoří nebo osvobodí stát regulérním bojem nebo válkou. Zabíjet nevinné lidi, kteří s bojem o moc nemají nic společného a při dobré propagandě by mohli s deklarovanými cíli teroristů i souhlasit, to považuji za nechutné. Palestinský atentátník dá pumu do autobusu a zabije třeba patnáct nevinných lidí, včetně dětí. Ti přece nejsou žádní okupanti. Arafat má za sebou dlouhou teroristickou kariéru a přesto dostal Nobelovou cenu míru.  Nobelova cena míru je účelová záležitost, člověk s krvavýma rukama by ji dostat neměl. Arafat nakonec ukázal, že teroristické kořeny v sobě nezpřetrhal a padl kvůli němu mírový proces na blízkém východě.

Forenzní psycholog a soudní znalec PhDr. Karel NETÍK, CSc,
pracoval v létech 1979-90 ve Výzkumném ústavu kriminologickém,
později vedl výzkumnou skupinu na Generálním ředitelství Vězeňské služby ČR.
Předseda Asociace forenzních psychologů,
přednáší na vysokých školách, publikuje.


Z tisku k věci:

Foto: Profimedia.cz17.04.2012 - Text: Lubomír Heger
Nehodlám tu vyzývat k tomu, abychom bděle odhalovali potenciální střelce, kteří by jednou mohli mordovat naše krásné plavovlasé dcery na břehu fjordu. Odmysleme si Breivikův hrůzný čin z loňského července a zbude nám člověk, jehož názory většina tzv. slušné evropské společnosti víceméně sdílí. Kdyby nezačal vraždit nevinné, mohl být dokonce hrdinou. 

Kus Breivika má každý z nás v sobě


Muslimové převezmou tento kontinent ještě do konce století. Namísto kostelů budou evropským městům a vesnicím dominovat mešity. Multikulturalismus selhal, ať si přistěhovalci táhnou, odkud přišli – chcete říci, že tohle nejsou i vaše názory? V tom případě doporučuji, abyste se přeptali v širším rodinném kruhu. Vsadím honorář, že alespoň polovina příbuzných se pod ně podepíše.

Představme si, že by Anders Breivik loni v červenci nezačal nesmyslně střílet na sociálně demokratickou omladinu, a namísto toho by se třeba upálil, když by předtím přečetl několik vět ze svého manifestu. Zástupy lidí by ho uctily jako moderního proroka a z jeho spisů by se dnes citovalo hojněji než z Nostradama. Neobsahují nic, co by bylo v příkrém rozporu s většinovým cítěním.

„Dali jsme míru šanci, teď přišel čas povstat.“ „Jestli to dnes nevyčistíme, zítra bude pozdě.“ Která z těchto vět vám zní nebezpečněji? První napsal Breivik v manifestu nazvaném „2083: Vyhlášení evropské nezávislosti“. Ta druhá je z programu švýcarských vlastenců. Anebo: „Ne každý muslim je terorista, ale naprostá většina teroristů jsou muslimové.“

Tohle okřídlené rčení naposledy zopakoval respektovaný univerzitní profesor Ota Ulč v jakémsi rozhlasovém fejetonu. Stejně tak byste se mohli větou „ne každý fanoušek je chuligán, ale většina rowdies fandí fotbalu“ pokoušet usvědčit ze zločinné podstaty kopanou.

Většina teroristů jsou muslimové – když takové zjevení božské pravdy zazní z rozhlasu třeba u nedělního oběda v Horní Plané, začne i upejpavé hospodyni tepat krev ve spáncích, jako by právě zaslechla zpěv Božích bojovníků. Jestli jsme ještě v 90. letech rozlišovali mezi „muslimy“ a „islamisty“, dnes mezi nimi nevidíme o moc více rozdílů, než kolik typický muslim – chci říci islamista –  vidí mezi odhalenou ženou a prostitutkou.

Kam vystěhovat?
Jistě, lidé věří spoustě nesmyslů. Třeba tomu, že selhal multikulturalismus. Co to vlastně je? Lidé ho nejčastěji chápou jako ilustraci z jehovistické bible, na níž se černí drží za ruce s bílými a z dálky jim mávají žlutí. Zrovna tak byste mohli dokazovat selhání „vílismu“, kdyby byl někdo dostatečně šílený na to, aby zformuloval teorii, že všechny ženy jsou víly.

Jestliže je však amorfní strašák jménem „multikulti“ opravdu na smrtelném loži, nesmíme mu to za žádnou cenu prozradit. V budoucnu na něj totiž budeme spoléhat ještě více než dnes. Proč? Protože bez muslimů se v Evropě jednoduše neobejdeme. Jen oni mohou zachránit náš projekt ze všech nejmilejších, tedy sociální stát.

Sociální stát má při dnešním nastavení ve většině zemí EU životnost okolo patnácti let. Ovšem jen za předpokladu, že se počet obyvatel nebude snižovat. To se dnes daří víceméně jen ve Francii, v níž připadá 2,1 dítěte na ženu. Ve Francii žije okolo šesti milionů muslimů.

Už vám to dochází? Bez mnohem vyšší porodnosti žen alžírského a marockého původu by Francouzi dávno nastoupili vymírací trend jako ostatní. Jak chcete za těchto okolností posílat muslimy domů? Kam domů? Nějaké čtyři pětiny z nich se ve Francii narodily. Podle jakého paragrafu? Anebo jim chcete za to, že odejdou, platit, jak navrhuje Geert Wilders? Čím platit?

Evropští státníci včetně pravičáků, tedy Camerona, Merkelové a Sarkozyho, se ve skutečnosti modlí, aby multikulti vydrželo co nejdéle. Nemají pro něj absolutně žádnou alternativu. Tedy žádnou reálnou alternativu. Teoreticky mohou samozřejmě vyhlásit demontáž sociálního státu. Co kdyby pro začátek zrušili třeba podporu v nezaměstnanosti?

Vyvolá to trable takových rozměrů, na jaké se muslimové nezmohou ještě sto let, i kdyby každá islámská fanatička porodila dvacet islámských fanatičátek. Všechny obchody podél Champs-Élysées po třech měsísích bez sociálních dávek padnou za oběť nájezdům čistokrevných Galů. Za každou nevyplacenou dávku vzplane jeden automobil.

Těšíme se, až nás porazí
Muslimy v Evropě nemá cenu mytizovat. Ovládnutí kontinentu islámem by předpokládalo pokračování současných demografických trendů donekonečna, k čemuž nedojde už kvůli lidem, jako je Wilders nebo Le Pen. Němečtí Turci, britští Pákistánci, francouzští Alžířané a švýcarští Albánci nemají nic společného, dokonce ani jazyk. Představa, že jsou mocnou silou, která se chystá ovládnout kontinent, by je upřímně udivila.

Radikální islám je jen dočasná identita zoufalců z ghett, stejně jako mají propuštění kovodělníci blíže tomu, aby se stali agresívními rowdies. Dejte mladým lidem v Ostravě pořádnou práci a do roka se polovina fanoušků Baníku přesune za televizor s plechovkou piva.

Zároveň si nemá cenu islám idealizovat. Rozlišovat mezi islámem a islamismem mají občas potíž i sami muslimové. Islamismus svým politickým smýšlením opravdu ustrnul ve středověku. Několik tisíc „učenců“ a ímámů si doopravdy přeje smést euroamerickou civilizaci a nastolit v Evropě chálífát. Dalším milionům evropských muslimů se ta myšlenka alespoň trochu zamlouvá. Alespoň někdy.

Jenže smést tuhle civilizaci se v minulosti pokoušely těžší váhy; včetně SSSR. Proč by v tom mělo uspět pár zoufalců, kteří čerpají inspiraci od ještě větších zoufalců z hliněných domků kdesi ve střední Asii? Proč by měli tihle blouznivci v turbanech porazit šestsetmilionovou populaci, která disponuje třemi čtvrtinami zbrojního arzenálu planety a většinou peněz, která byla kdy vytištěna?

Přes výše uvedené budou bludy, jimž podlehl Anders Breivik, ještě dlouho v myslích „slušné“ evropské společnosti rezonovat. Jakoby každý mozek Evropana disponoval několika miliony buněk, které při zmínkách o islámské kolonizaci propadají chiliastickému nadšení a žádají si velké činy. Každý máme v sobě kus Breivika.

sobota 14. dubna 2012

Robert Doisneau 100 let


Robert Doisneau - mistr fotografie.



Dnes slavíme výročí - 100 let od jeho narození.



Motto:

„Paříž je divadlem, kde za lístek platíme ztraceným časem.“


Robert Doisneau v r.1992


Narodil se roku 1912 v měšťanské rodině v Gentilly v oblasti Champagne. Roku 1929 ukončil studium grafických umění, absolvoval s diplomem v oborech rytectví a litografie na École d´Estienne v Chantilly a od roku 1930 byl zaměstnán jako fotograf - pomocník sochaře André Vigneau. Roku 1931 se seznámil s Pierrette Chaumaison, o tři roky později se s ní oženil, měli dvě dcery, z nich jedna byla asistentkou v jeho ateléru až do jeho smrti.
Svůj první fotografický seriál zveřejnil roku 1932 v časopise L'Excelsior. Od roku 1934 působil jako reklamní fotograf firmy Renault, byl však propuštěn roku 1939 pro opakované pozdní příchody do práce. Téhož roku nastoupil do francouzského hnutí odporu, kde byl během 2.světové války činný jako voják, fotograf a tiskař.
Po válce nastoupil roku 1946 do fotografické agentury Rapho; v letech 1949 až 1952 byl fotografem módního magazínu Vogue. Během fotografování s ním po Paříži často chodil básník Jacques Prévert. V roce 1956 získal ocenění Prix Niépce. Roku 1978 se konala retrospektivní výstava jeho fotografií v Chalon-sur-Saône, další pak roku 1992 v Muzeu moderního umění v Oxfordu. Poslední snímek vyfotografoval 25.září 1993. Zemřel roku 1994 v Montrouge na předměstí Paříže.
Proslavil se zejména snímkem Milenci před radnicí, portréty Jacquese Préverta a Pabla Picassa. Spolu s Henrim Cartier-Bressonem patří k nejznámějším francouzským fotografům. Zúčastnil se fotografické mise Mission photographique de la DATAR – dokumentace městské a venkovní krajiny ve Francii. První výstava jeho fotografií v Česku se konala od prosince 2007 do ledna 2008 ve Francouzském institutu v Praze.



Svou vynikající tvorbou inspiroval mnohé další fotografy.
Elliot Erwitt:




 Jacques Prévert  


To nezpívám já
ale láska kterou jsem ztratil
ale květy které jsem spatřil 
to se nesměju já 
ale víno které jsem vypil 
to nepláču já 


Tři sirky jedna po druhé škrtnutá do noci 
První abych viděl tvůj celý obličej 
Druhá abych viděl tvé oči 
Poslední abych viděl tvá ústa 
A tma pustopustá, aby to vše mi připomněla 
když ležíš v objetí mého těla.



Zip ti sjel po bocích
a sladká bouře tvého milostného těla
se celá rozsršela
najednou vprostřed tmy
A tvoje šaty padly beze zvuku
na lesklé parkety
jako když slupka z pomeranče na koberec padá
Ale nám pod nohama
křupaly jejich perleťové knoflíčky jak jadérka
Oranži
plode zvoucí
hrot tvého ňadra maní
nakreslil novou čáru štěstí
na mé dlani
Oranži
plode zvoucí
Slunce Noci.







 Pablo Picasso







Poslední večeře Páně

Usedli ke stolu
Nevečeří pospolu
Trochu je bolí hlava
Hlavy nad řadou vyrovnaných talířů
Ale nejde to hodit všechno za hlavu zleva ani zprava




Doufám, že Vám nevadí, že jsem do úžasných fotografií Roberta Doinsneaua
vložila pár nezapomenutelných básní jeho dobrého přítele Jacquese Preverta.
Toulali se po Paříži spolu a každý z nich ztvárnil své dojmy po svém.


Šel jsem na trh s ptáky
a koupil ptáky
pro tebe
má lásko


Šel jsem na trh s květinami
a koupil květiny
pro tebe
má lásko


Šel jsem na trh se starým železem
a koupil řetězy s těžkými okovy
pro tebe
má lásko


A potom jsem šel na trh s otrokyněmi
a hledal jsem tě tam
ale nenašel jsem tě
má lásko.



Jak namalovat portrét ptáka
(Else Henriquezové)

Musíte nejdřív namalovat klec
s otevřenými dvířky
pak namalovat
pro ptáka
něco krásného
a prostého
a milého
co ptáka přiláká
postavit plátno poblíž stromu
na zahradě
v hájku
nebo v lese
ukrýt se za strom
a mlčet
nehnout ani brvou...
Někdy pták přiletí hned se vší kuráží
a jindy váhá celé roky
než se odváží
Nesmíte ztratit trpělivost
čekat
čekat třeba celou věčnost
Čas čekání
však není nijak úměrný
kvalitě obrazu
Když konečně pták přiletí
pokud přiletí že
musíte mlčet z hloubi duše
počkat až vletí do klece
a když je uvnitř
musíte zlehka zavřít štetcem dvířka
a potom
smazat všecky mříže
a dávat pozor abyste mu nezkřivili ani pírko
Musíte namalovat strom
a najít ptáka
tu nejkrásnější větev
a namalovat listí na větvích a svěží vánek
sluneční paprsky
a bzukot hmyzu v žáru léta
a potom čekat až pták začne zpívat
Jestliže nezpívá
je to zlé znamení
znamení že obraz není k ničemu než k vyhození
Když zpívá je to dobré znamení
znamení že obraz je bez kazu
Zlehýnka vytrhněte
jedno z ptačích per
a napište své jméno v rohu obrazu.
Pour faire le portrait d'un oiseau


Peindre d'abord une cage
avec une porte ouverte
peindre ensuite
quelque chose de joli
quelque chose de simple
quelque chose de beau
quelque chose d'utile
pour l'oiseau
placer ensuite la toile contre un arbre
dans un jardin
dans un bois
ou dans une forêt
se cacher derrière l'arbre
sans rien dire
sans bouger...
Parfois l'oiseau arrive vite
mais il peut aussi mettre de longues années
avant de se décider
Ne pas se décourager
attendre
attendre s'il le faut pendant des années
la vitesse ou la lenteur de l'arrivée de l'oiseau
n'ayant aucun rapport
avec la réussite du tableau
Quand l'oiseau arrive
s'il arrive
observer le plus profond silence
attendre que l'oiseau entre dans la cage
et quand il est entré
fermer doucement la porte avec le pinceau
puis
effacer un à un tous les barreaux
en ayant soin de ne toucher aucune des plumes de l'oiseau
Faire ensuite le portrait de l'arbre
en choisissant la plus belle de ses branches
pour l'oiseau
peindre aussi le vert feuillage et la fraîcheur du vent
la poussière du soleil
et le bruit des bêtes de l'herbe dans la chaleur de l'été
et puis attendre que l'oiseau se décide à chanter
Si l'oiseau ne chante pas
C'est mauvais signe
signe que le tableau est mauvais
mais s'il chante c'est bon signe
signe que vous pouvez signer
Alors vous arrachez tout doucment
une des plumes de l'oiseau
et vous écrivez votre nom dans un coin du tableau.

Trakař aneb Velké vynálezy Páv vytvoří kolo náhoda dílo dokončí Bůh se posadí dovnitř a člověk ho tlačí.













Jedním slovem: Nádhera.