Moje nejoblíbenější a nejmilejší knížkou je Prorok a Zahrada prorokova.
Často se k této útlé knížečce vracím a pročítám si její prostá a laskavá moudra.
Autor v ní zjevuje hlubokou zemitou pravdu a niterné lidské dobro.
Dávám k dobru pro všechny, kteří tuto útlou knížečku zrovna nemají po ruce
a chtějí se na chvilku začíst.
Loď připlouvá
Almustafa, vyvolený a milovaný, jenž byl úsvitem vlastního dne, čekal dvanáct let ve městě Orfales na svou loď, která se měla vrátit a odvézt ho zpět na ostrov jeho zrození.
A dvanáctého roku, sedmého dne jelůlu, měsíce sklizně, vystoupil na horu za zdmi města a hleděl na moře; a spatřil svou loď připlouvající mlhou.
Pak se brány jeho srdce rozevřely dokořán a jeho radost se rozletěla nad mořskou hladinou. A on zavřel oči a modlil se v tichosti své duše.
Když však sestupoval z hory, dolehl na něho smutek a v srdci se usídlila myšlenka:
Jak mohu odplout v klidu a bez zármutku? Ne, toto město neopustím bez šrámu na své duši.
Dlouhé byly dny bolesti, jež jsem strávil v jeho zdech, a dlouhé byly noci osamění; a kdo může opustit svou bolest a své osamění bez lítosti?
Příliš mnoho úlomků své duše jsem roztrousil v těchto ulicích a příliš mnoho dětí mé touhy kráčí v nahotě po těchto kopcích, a ty tu nemohu zanechat bez pocitu těžkého břímě a bolesti.
Není to šat, co dnes odhazuji, ale kůže, kterou servávám vlastníma rukama.
Není to myšlenka, co za sebou zanechávám, ale srdce zesládlé hladem a žízní.
Přesto už nemohu déle otálet.
Moře, jež k sobě všechno vábí, volá i na mne, a já se musím vydat na cestu.
Neboť zůstat, ač hodiny nocí prohoří, znamená zmrznout a zkrystalizovat a být spoután zemí.
Rád bych vzal s sebou vše, co tu je. Ale jak bych mohl? Hlas neunese jazyk a rty, která mu dávají křídla. On sám si musí nalézt svůj vzdušný prostor. A sám, bez hnízda, letí orel za sluncem.
Teď, když sešel k úpatí hory, ohlédl se ještě jednou na moře a spatřil svou loď blížící se k přístavu a na její přídi námořníky, muže z jeho vlastní země.
A jeho duše k nim vykřikla a on řekl:
Synové mé pradávné matky, jež splýváte s příboji,
jak často jste vplouvali do mých snů. A nyní jste tu a já bdím, což je jak hluboký sen.
Jsem připraven plout a dychtivě očekávám, až vítr naplno zaduje do plachet.
Jen se ještě jednou, naposled, nadechnu v tomto bezvětří, ještě jednou můj milující zrak pohlédne zpět.
A pak se postavím mezi vás, mořeplavec mezi mořeplavce.
A ty, širé moře, stále bdící matko,
jež přinášíš klid a volnost řece a proudu,
jen ještě jednou, naposled, se proud stočí, ještě jednou zazurčí v mokřinách,
a pak přijdu za tebou, nekonečná kapka do nekonečného oceánu.
A když kráčel, zahlédl z dáli muže a ženy odcházející ze svých polí a vinic a spěchající k branám města.
A uslyšel jejich hlasy vyslovující jeho jméno a uslyšel volání z pole na pole sdělující všem, že jeho lod' připlouvá.
A sám pro sebe si řekl:
Bude den loučení dnem shromáždění?
A je možno říct, že můj večer je vlastně mým úsvitem? A co mohu dát tomu, kdo zanechal svůj pluh uprostřed brázdy, nebo tomu, kdo zastavil kolo svého vinného lisu?
Stane se mé srdce stromem obtěžkaným plody, jez mohu sklidit a rozdat druhým?
A vytryskne má touha jako pramen, abych mohl naplnit jejich poháry?
Jsem harfou, které se může dotknout ruka všemocného, nebo flétnou, kterou může proniknout jeho dech? Jsem-li hledajícím ticha, jaký poklad jsem v tichu nalezl,
abych ho mohl s důvěrou předat dál?
Jestliže je tohle můj den sklizně, na jakých polích jsem zasel semena a v jakém období to vlastně bylo?
Jestliže to má být hodina, v níž pozvednu svou lucernu, pak to není můj oheň, který v ní plane.
Prázdný a temný budu držet svou lucernu
a strážce noci ji naplní olejem a pak ji zapálí.
Tohle vše vyjádřil slovy. Ale mnohé v jeho srdci zůstalo nevyřčeno. On sám nemohl vyslovit své skryté tajemství.
A když vstoupil do města, všichni lidé přicházeli za ním a volali na něj jako jeden hlas.
A stařešinové předstoupili a řekli: Neodcházej do nás.
Byl jsi poledním přílivem v našem soumraku, tvé mládí nám dávalo sny, abychom mohli snít.
Nejsi už mezi námi cizincem, ani hostem, ale jsi nám synem, drahým a milovaným.
Nepůsob zármutek našim očím, aby museli toužit po tvé tváři.
A kněží a kněžky k němu pravili:
Nechť nás mořské vlny od sebe neoddělí a roky, které jsi strávil mezi námi, nechť se nestanou vzpomínkou.
S tebou k nám vstoupila duše a tvůj stín byl světlem na našich tvářích.
Velice jsme tě milovali. Němá však byla naše láska a zahalena byla závojem.
Teď na tebe ale křičí nahlas a stojí před tebou zcela odhalena.
Vždy tomu bylo tak, .že láska nepozná svou vlastní Hloubku až do chvíle odloučení.
A přicházeli i ostatní a naléhali na něj. On jim však neodpovídal. Jen svěsil hlavu; a ti, kteří stáli poblíž, viděli slzy kanoucí mu po jeho hrudi.
Pak on a všichni lidé kráčeli na velké náměstí před chrámem.
A tehdy vyšla ze svatyně žena, jejíž jméno bylo Almitra. A byla věštkyně.
A on k ní vzhlédl s neobyčejnou něhou, neboť právě ona ho první objevila a uvěřila mu, když pobýval pouhý jeden den v tomto městě.
A ona ho pozdravila a řekla:
Proroku boží, v hledání nejvyššího, dlouho jsi pátral po cestách pro svou loď.
A tvá loď nyní připlouvá a ty cítíš, že musíš odejít.
Hluboký je tvůj stesk po zemi vzpomínek a po místě, v němž spočívá tvá veliká touha; a naše láska tě nebude spoutávat, ani naše potřeby tě nebudou zdržovat.
Přesto tě prosíme, abys dříve, než nás opustíš, ještě jednou k nám promluvil a předal nám svou pravdu. A my ji předáme našim dětem a oni zase svým dětem, a tak nikdy nezahyne.
Ve svém osamění jsi pozoroval naše dny a ve svém procitnutí jsi naslouchal nářku a smíchu našeho spánku. Odhal nás teď nám samým a sděl nám vše, co ti bylo projeveno o tom, co je mezi zrozením a smrtí.
A on odpověděl,
Lidé z Orfalesu, o čem bych mohl mluvit, krom toho, co právě teď hýbe vaší duší?
O lásce
Pak Almitra řekla - Promluv k nám o lásce.
A on pozdvihl hlavu a pohlédl na lidi a náhle byl všude tichý a nehybný klid. A on mocným hlasem pronesl:
Když vám dá láska znamení, následujte ji, přestože její cesty jsou nesnadné a příkré.
A když vás její křídla obestřou, nebraňte se jim, přestože meč skrytý v jejich perutích vás možná poraní. A když k vám promlouvá, důvěřujte jí, přestože její hlas možná roztříští vaše sny tak, jako severní vítr mění zahradu v pustinu.
I když vás láska bude korunovat, zároveň vás i ukřižuje.
I když je vaším růstem, zároveň je i omezením.
I když vás vynese do výšin a s něhou opatruje nejkřehčí výhonky chvějící se v slunci, zároveň sestoupí k vašim kořenům a zacloumá jejich úponky zapuštěnými v zemi.
Sváže vás k sobě jako snopy obilí.
Vymlátí vás až na holé zrno.
Prosije vás, abyste se zbavili slupek.
Semele vás do běla.
Bude vás hníst, dokud nebudete poddajní;
a pak vás předloží svému obětnímu ohni, aby se z vás stal posvátný chléb k posvátnému hodu božímu.
To vše s vámi láska udělá, abyste odhalili tajemství svého srdce, a tímto poznáním se stanete částí srdce Života. Budete-li však ve strachu hledat jen klid lásky a rozkoše lásky,
pak je pro vás lepší, abyste zakryli svou nahotu a odešli od mlatu lásky
do světa bez ročních období, kde se budete smát, ale nebude to všechen váš smích, kde budete plakat, ale nebudou to všechny vaše slzy.
Láska nedává nic než jen sebe a nebere nic, co sama nemá.
Lásce nic nepatří, ale ani ona nikomu nepatří.
Lásce totiž zcela stačí samotná láska.
Milujete-li, neměli byste říkat "Bůh je v mém srdci", ale raději říkejte "Já jsem v srdci Boha."
A nemyslete si, že lásce můžete určovat směr, protože láska, pokud jí stojíte za to, určí směr vám.
Láska nemá žádnou jinou touhu, než naplnit sebe samu. Ale když milujete a chcete mít nějaké touhy, nechť jsou toto vaše touhy:
Rozplynout se a být jako zurčící potok, jenž zpívá svou melodii do noci.
Poznat bolest přílišné něhy.
Pocítit rány svého vlastního porozumění lásce; a ochotně a s radostí krvácet.
Probudit se za úsvitu se srdcem na křídlech a vzdát dík za další den milování;
odpočívat v hodině polední a rozjímat o extázi lásky; vracet se domů za soumraku s pocitem vděčnosti; a pak spát s modlitbou za svou lásku v srdci a s písní chvály na rtech.
O manželství
Pak Almitra znovu promluvila a řekla - A co manželství, pane?
A on odpověděl těmito slovy:
Byli jste společně zrozeni a spolu zůstanete navěky.
Budete spolu, když bílá křídla smrti rozmetou vaše dny.
Ano, budete spolu dokonce i v tiché vzpomínce Boha.
Ale nechť je volný prostor ve vašem společném bytí
a větry nebes ať tančí mezi vámi.
Milujte jeden druhého, ale nevytvářejte z lásky pouto:
Ať je raději mořem vlnícím se mezi břehy vašich duší. Naplňte vzájemně své poháry, ale nepijte jen z jednoho z nich.
Dávejte si navzájem chléb, ale nejezte ze stejného bochníku.
Zpívejte a tančete společně a radujte se, ale dopřejte tomu druhému i chvíle samoty.
Přestože jsou struny loutny odděleny jedna od druhé, zachvívají se společně stejnou melodií.
Dávejte svá srdce, ale neodevzdávejte je tomu druhému do vlastnictví.
Neboř jen ruka Života může uchopit vaše srdce.
A stůjte při sobě, ale nestůjte vedle sebe příliš blízko; neboť pilíře chrámu mají mezi sebou rozestup
a dub a cypřiš nerostou ve stínu toho druhého.
O dětech
A žena, jež chovala na prsou své dítě, řekla - Promluv k nám o dětech.
A on pravil:
Vaše děti nejsou vašimi dětmi.
Jsou syny a dcerami touhy Života po sobě samém.
Procházejí vámi, ale nevycházejí z vás, a ač jsou s vámi, přesto vám nenáleží.
Můžete jim dát svou lásku, ale nedáte jim své myšlenky, neboť oni mají své vlastní myšlenky.
Můžete vlastnit jejich těla, ale nikoliv jejich duše, neboť jejich duše sídlí v domě zítřku, do něhož nemůžete vstoupit, dokonce ani ve svých snech ne.
Můžete se snažit být jako oni, ale zjistíte, že je tím nepřimějete k tomu, aby vás milovali.
Neboť život nekráčí vzad, ani se nezabývá včerejškem.
Vy jste luky, z nichž jsou vaše děti jako živoucí šípy vyslány vpřed.
Lukostřelec vidí značku na cestě nekonečna a ohýbá vás svou mocnou vůlí, takže Jeho šípy vyletí vpřed hbitě a daleko.
Nechť je toto ohýbání v rukou lukostřelce všem pro radost;
neboť i když miluje šíp, jenž letí, zároveň miluje i luk, jenž je stále na místě.
O dávání
Pak řekl jeden boháč - Promluv k nám o dávání.
A on odpověděl:
Dáváte jen trochu, když rozdáváte ze svého majetku.
Jen tehdy, dáváte-li sami sebe, rozdáváte opravdově.
Co je váš majetek jiného než jen věci, které uchováváte a střežíte ze strachu, že byste je mohli zítra potřebovat?
A zítřek, co přinese zítřek příliš opatrnému psovi, jenž si zahrabává kosti do nedotčeného písku, když běží za poutníky do svatého města?
A co je strach z chudoby jiného než chudoba sama?
Není obava ze žízně, když je studna plná, samotnou žízní, jež se nedá uhasit?
Jsou ti, co dávají málo z mnoha, které mají - a rozdávají jen proto, aby se jim dostalo uznání a jejich skrytá touha mění dary v cosi ošklivého.
A jsou ti, co mají málo a rozdají to všechno.
Ti věří v život a v štědrost života a jejich pokladnice není nikdy prázdná.
Jsou ti, co rozdávají s radostí a radost je jim odměnou.
A jsou ti, co rozdávají s bolestí a bolest je jejich křestem.
A jsou ti, co dávají a neznají bolest rozdávání, nehledají radost, ani nerozdávají s pocitem vykonaných zásluh;
rozdávají, jako když ve vzdáleném údolí myrta vydechne svou svěží vůni do vesmíru.
Prostřednictvím takových promlouvá Bůh a zpoza jejich očí se usmívá na zem.
Je dobré dávat, jste-li o to žádáni, ale lepší je dávat bez požádání, z pocitu porozumění;
a pro ty, kteří mají ruce otevřeny, je hledání někoho, kdo bude přijímat, větší radostí než dávání.
A je snad něco, co byste měli odepřít?
Vše, co máte, by mělo být jednoho dne rozdáno;
proto dávejte hned teď, doba rozdávání přísluší vám, nikoliv vašim potomků m.
Často říkáte, "Dával bych, ale jen těm, kdo si to zasluhují."
Stromy ve vašem sadu tak však nepromlouvají, ani stáda na vašich pastvinách. Dávají, aby mohly žít, protože odepírat znamená zahynout.
Ten, kdo je hoden toho, že získal své díly i své noci, si zajisté zaslouží získat od vás i vše ostatní.
A ten, kdo je hoden toho, že může pít z oceánu života, si zaslouží, abyste naplnili jeho pohár vodou ze svého čirého proudu.
A jaká může být větší zásluha než to, co spočívá v odvaze a důvěře, nikoliv v dobročinnosti, ale v opravdovém dávání?
A kým jste, že by si druzí měli rozdrásat svou hruď a odhalit svou hrdost, abyste vy mohli spatřit v nahotě jejich pravou cenu a neskrývanou pýchu?
Nejprve se snažte, abyste si zasloužili poctu stát se dávajícími a být nástrojem dávání.
Neboť v pravdě je to život, jenž dává životu - zatímco vy, kteří se považujete za dávající, nejste ničím jiným než pouhými svědky.
A vy přijímající - a vy všichni jste přijímající - nezvažujte nijak hodnotu vděčnosti, jinak spoutáte pevným jhem sebe i toho, kdo dává.
Raději se vzneste s dívajícím na jeho darech jako na křídlech;
Rozvažovat o svých dluzích totiž znamená pochybovat o štědrosti, jež je zemí otevřeného srdce pro matku a Bohem pro otce.
O jídle a pití
Potom starý muž, majitel hostince, řekl - Promluv k nám o jídle a pití.
A on pravil:
Měli byste žít z vůně země a jako mnohé rostliny být vyživováni světlem.
Dokud však musíte zabíjet, abyste měli co jíst, a brát mládátům mateřské mléko, abyste uhasili žízeň, pak z toho učiňte obřad uctívání.
A nechť je váš stůl oltářem, na němž jsou čisté a nevinné dary lesa a plání obětovány za to, co je v člověku ještě čistší a nevinnější.
Když zabíjíte zvíře, promluvte k němu ve svém srdci takto,
"Stejnou silou, jaká zabíjí tebe, jsem zabíjen i já; a také já budu pozřen.
Neboť zákon, jenž mi svěřuje tebe do mých rukou, svěří i mě do rukou mocnějších.
Tvá krev a má krev není ničím jiným než mízou vyživující nebeské stromy."
A když drtíte jablko svými zuby, promluvte k němu ve svém srdci takto,
"Tvá jádra budou žít v mém těle
a květy tvého zítřka vykvetou v mém srdci
a tvá vůně se stane mým dechem
a společně se budeme radovat ve všech obdobích roku."
A na podzim, když sesbíráte hrozny ze svých vinic pro vinný lis, promluvte k nim ve svém srdci takto,
"I já jsem vinicí a mé plody budou sesbírány pro vinný lis,
a jako nové víno budu uchován v nádobách věčnosti."
A v zimě, když budete víno stáčet, nechť ve vašem srdci zazní píseň pro každý plný pohár;
a v té písni ať zazní vzpomínka na podzimní dny a na vinici a na vinný lis.
O práci
Potom řekl oráč - Promluv k nám o práci.
A on odpověděl těmito slovy:
Pracujete, abyste udrželi krok se zemí a s duší země.
Neboť zahálet znamená odcizit se ročním obdobím a vyčlenit se z koloběhu života, jenž kráčí důstojně a hrdě pokořen vstříc nekonečnu.
Když pracujete, jste flétnou, jejíž srdce proměňuje šeptání hodin v hudbu.
Kdo z vás by chtěl být rákosím, němým a tichým, když ostatní zpívají jednotně společným hlasem?
Vždy vám bylo říkáno, že práce je prokletí a dřina a neštěstí.
Ale já vám říkám, že když pracujete, naplňujete část nejsmělejšího snu země, jenž vám byl přiřknut ve chvíli, kdy se sen zrodil.
A v neustálé práci se spojujete s životem milujícím pravdu.
A milovat život prostřednictvím práce znamená být v těsném spojení s největším tajemstvím života.
Jestliže však ve své bolesti nazýváte zrození utrpením a své maso a kosti kletbou vepsanou na své čelo, pak vám na to říkám, že nic než pot na vašem čele nemůže smýt to, co je na něm psáno.
Říkali vám také, že život je temnotou, a ve své vyčerpanosti jste se stali ozvěnou toho, co říkali vyčerpaní.
A já říkám, že život je vskutku temnotou, jestliže je o tom člověk přesvědčen.
A takové přesvědčení je slepé, jestliže se dostaví poznání.
A veškeré poznání je zbytečné, není-li spojeno s prací.
A všechna práce je nadarmo, když jí chybí láska;
a když pracujete s láskou, poutáte sebe k sobě samému a k ostatním lidem a k Bohu.
A co znamená pracovat s láskou?
Utkat oděv z nití vytažených ze svého srdce, jako kdyby měla tento šat nosit vámi milovaná bytost.
Postavit dům s upřímným zanícením, jako by ho měla obývat vámi milovaná bytost.
Zasít semínka s něžností a sklízet úrodu s radostí, jako kdyby její plody měla jíst vámi milovaná bytost.
Obdařit všechny věci, které tvoříte, dechem svého vlastního ducha
a uvědomit si, že všichni požehnaní zesnulí stojí blízko vás a dívají se.
Často jsem slýchal, jak říkáte, jako by jste mluvili ze snu, "Ten, kdo vytesává z mramoru a nachází tvar své duše v kameni, je vznešenější než ten, kdo zorává půdu.
A ten, kdo chytá duhu, aby ji přenesl na látku, jež se bude líbit lidem, je lepší než ten, kdo vyrábí sandály pro naše nohy."
Ale já říkám, nikoliv ze sna, ale při plném vědomí pravého poledne, že vítr nepromlouvá jemněji k obřím dubům nežli k těm nejmenším stéblům trávy.
A velký je ten, kdo promění hlas větru v píseň, jež je prosycena jeho vlastní láskou.
Práce je láska, která je vidět.
A nedokážete-li pracovat s láskou, ale jen s nechutí, pak je lepší, abyste zanechali práce a sedli si k bráně chrámu a brali almužny od těch, kteří pracují s radostí.
Neboť pečete-li chléb bez zájmu o svou práci, upečete hořký chléb, jenž zasytí jen polovic hladového žaludku.
A jestliže vás nebaví lisovat vinné hrozny, pak vaše nechuť vmíchává do vína jed.
A i když zpíváte jako sám anděl, ale ve vašem zpěvu není láska, bráníte uším druhých, aby vnímali zvuky dne a zvuky noci.
O radosti a žalu
Potom jedna žena řekla - Promluv k nám o radosti a žalu.
A on odpověděl:
Vaše radost je váš neskrývaný žal.
A táže studna, z níž pochází váš smích, bývá často naplněna vašimi slzami.
Jak jinak by to mohlo být?
Čím hlouběji se žal zarývá do vašeho bytí, tím větší radost můžete pocítit.
Není to snad tak, že džbán, v němž je vaše víno, je tentýž džbán, jaký byl vypálen v hrnčířově peci?
A není to tak, že flétna, jež zklidňuje vašeho ducha, je totéž dřevo, do něhož byly vyřezány dírky nožem? Cítíte-li radost, pohlédněte do hlubin svého srdce a zjistíte, že právě to, co vám způsobuje žal, vám poskytuje i radost.
Cítíte-li žal, pohlédněte znovu do svého srdce a uvidíte, že vpravdě pláčete pro to, co bylo vaší radostí.
Někteří z vás říkají, "Radost je větší nežli žal", a jiní zas říkají, "Ne, žal je větší."
Ale já vám pravím, že je nemůžete od sebe oddělovat.
Společně přicházejí, a když si jeden z nich sedne s vámi ke stolu, pak si buďte vědomi toho, že druhý spí pod vaší postelí.
Skutečně se pohybujete jako váhy mezi svým žalem a svou radostí.
Pouze tehdy, jste-li prázdní, dosáhnete klidu a vyrovnanosti.
Když vás strážce pokladu vyzdvihne, abyste vyvážili jeho zlato a stříbro, pak bude vaše radost, nebo váš žal, stoupat, nebo klesat.
O domech
Potom vystoupil vpřed zedník a řekl - Promluv k nám o domech.
A on odpověděl těmito slovy:
Vystavte ze svých představ chýši v divočině předtím, než postavíte dům uvnitř městských zdí.
Neboť ač jsou vám dány návraty domů za soumraku, stejně tak jsou dány i poutníkovi ve vás, vždy vzdáleném a osamoceném.
Váš dům je vaším větším tělem.
Vyrůstá ve slunci a spí v poklidu noci; a není to spánek beze snů. Copak váš dům nesní? A ve snu neopouští město, aby se vydal k hájům či na vrcholek hory?
Nejraději bych posbíral všechny vaše domy do své ruky a jako rozsévač je roztrousil po lesích a loukách.
Pak by údolí byla vašimi ulicemi a zelené stezky vašimi uličkami, abyste vyhledávali jeden druhého na vinohradech a přicházeli s vůní země ve svých šatech.
Ale zatím to ještě není možné.
Vaši předci vás, jati strachem, nahromadili příliš blízko pospolu. A tento strach bude ještě nějakou dobu přetrvávat. Ještě po určitý čas budou městské zdi oddělovat vaše srdce od vašich polí.
A řekněte mi, lidé z Orfalesu, co máte v těchto domech? A co střežíte za zamčenými dveřmi?
Máte tam mír, stav klidu, jenž odhaluje vaši sílu?
Máte tam vzpomínky, zářivé oblouky klenoucí se nad vrcholky vaší mysli?
Máte tam krásu, jež vede srdce od zdobných věcí ze dřeva a kamene k posvátné hoře?
Řekněte mi, co máte ve svých domech?
Nebo tam máte jen své pohodlí a touhu po pohodlí, onu vkrádající se věc, která do domu vchází jako host, a pak se stane hostitelem a nakonec pánem?
Ano, a stává se z ní krotitel, jenž hákem a bičem pohání loutky vašich velkých žádostí.
Ačkoliv jeho ruce jsou jemné, jeho srdce je ze železa.
Ukolébá vás k spánku, aby se pak postavil vedle vaší postele a opovržlivě se vysmíval lidské důstojnosti.
Tropí si posměch z vašeho zdravého rozumu a odkládá ho do bodláčí jako křehkou nádobu.
Věřte mi, že touha po pohodlí zabíjí zanícení duše, a pak s vítězným úšklebkem kráčí v pohřebním průvodu.
Ale vy, děti vesmírného prostoru, vy neklidní v klidu, vy se nesmíte dát uvěznit ani zkrotit.
Váš dům by neměl být kotvou, ale stěžněm.
Neměl by to být třpytivý pás zakrývající zranění, ale oční víčko střežící oko.
Neměli byste skládat křídla, abyste mohli projít dveřmi, ani byste neměli sklánět hlavu, abyste se neuhodili o strop, ani byste se neměli bát zhluboka vydechnout ze strachu, že zdi mohou prasknout a zřítit se.
Neměli byste sídlit v hrobech, které stvořili mrtví pro živé.
A přestože jsou to domy nádherné a okouzlující, přesto by neměly skrývat vaše tajemství a zakrývat vaše touhy.
Neboť to, co je ve vás nespoutané, má svůj příbytek na obloze a jeho branou je ranní mlha a jeho okny jsou písně a ticho noci.
O šatech
A pak tkadlena řekla - Promluv k nám o šatech.
A on odpověděl těmito slovy:
Vaše šaty skrývají mnoho z vaší krásy, a přesto neskryjí to, co krásné není.
A přestože ve svém oblečení hledáte svobodu soukromí, můžete v něm namísto toho nalézt brnění a řetězy.
Vaše kůže by se měla více setkávat se sluncem a větrem a méně s látkou šatu,
neboť dech života je ve slunečním světle a ruka života je ve větru.
Někteří z vás říkají, "To severní vítr utkal šaty, které nosíme."
A já říkám, Ano, byl to severní vítr,
ale stud byl jeho osnovou a ochablost svalů byla jeho nití.
A když svou práci dokonal, jeho smích se rozléhal lesem.
Nezapomínejte., že cudnost je štítem proti nečistému pohledu.
A jakmile už nebude nic nečistého, čím jiným bude cudnost než usazeninou a nánosem v mysli?
A nezapomínejte, že země je šťastna, když cítí vaše bosá chodidla, a vítr si touží pohrávat s vašimi vlasy.
O kupování a prodávání
A obchodník řekl - Promluv k nám o kupování a prodávání.
A on odpověděl těmito slovy:
Vám země odevzdává své plody, a vy chcete jen vědět, jak můžete naplnit své ruce.
Až při výměně darů země nalézáte pocit nadbytku a uspokojení.
Ale pokud to není výměna prováděná s láskou a poctivostí, povede některé lidi k žádosti a jiné zas k hladu.
Když se na tržišti setkáte vy, nádeníci moří a polí a vinic, s tkalci a hrnčíři a obchodníky s kořením,
probuďte vládnoucí duch země, aby vstoupil mezi vás a požehnal vašim vahám a dohlédl na to, aby jedna hodnota vyvážila hodnotu druhou.
A nestrpte, aby se vaší výměny účastnili ti, kteří mají prázdné ruce a chtějí prodávat svá slova za vaši práci.
Takovým lidem řekněte,
"Přijďte za námi na pole, nebo jděte za našimi bratry na moře a rozhoďte sítě;
neboť země a moře k vám budou stejně štědří, jako jsou k nám."
A jestliže přijdou pěvci a tanečníci a hráči na flétny kupte si jejich dary.
Neboť i oni jsou sběrači plodů a kadidla a vše co vám přinášejí, ač je to oděno do snů, je šatem a potravou pro vaši duši.
A dříve než opustíte tržiště, dohlédněte na to, aby nikdo neodešel s prázdnýma rukama.
Neboť vládnoucí duch země nemůže být větrem klidně ukolébán k spánku, dokud nejsou potřeby všech plně uspokojeny.
O zločinu a trestu
Potom jeden z městských soudců vystoupil vpřed a řekl - Promluv k nám o zločinu a trestu.
A on odpověděl těmito slovy:
Když váš duch bloudí kdesi ve větru,
pak vy, sami a nestřeženi, spácháte zlo na druhých a tím i na sobě.
A pro toto spáchané zlo musíte klepat a čekat po jistou dobu nepovšimnuti u bran požehnaných.
Jako oceán je vaše božské já;
zůstává navždy neposkvrněno.
A jako vzduch stoupá, ač nemá křídla.
A též jako slunce je vaše božské já;
nezná krtčí chodby ani hadí díry.
Ale vaše božské já nesídlí ve vašem bytí samo.
Mnohé ve vás je vyrovnaným člověkem, a mnohé ve vás ještě není člověk,
ale beztvarý trpaslík, jenž spící kráčí v mlze a hledá své vlastní probuzení.
A o člověku ve vás bych teď rád promluvil.
Neboť to on, nikoli vaše božské já, ani trpaslík v mlze, zná zločin a jeho potrestání.
Často jsem slýchal, jak mluvíte o tom, kdo spáchal zlo, jako by to nebyl jeden z vás, ale cizinec a vetřelec ve vašem světě.
Já však říkám, že tak jako svátost a spravedlnost nemohou minout vznešenost, jež je v každém z vás,
stejně tak i hříšnost a slabost nemohou minout skryté hlubiny, jež jsou také v každém z vás.
A právě tak jako nemůže list zežloutnou bez tichého vědomí celého stromu,
ani ten, kdo činí zlo, nemůže páchat špatné činy bez skryté vůle vás všech.
Jako procesí kráčíte společně ke svému božskému já.
Jste cestou a jste poutníky.
A když jeden z vás upadne, jeho pád je výstrahou pro ty, kteří jdou za ním; je upozorněním na kámen vyčnívající na cestě.
Ano, a on upadne pro ty, co jsou za ním a jdou teď rychleji a jistěji, aniž by ten kámen odstranili.
A ještě toto, alespoň svými slovy, chci uložit do vašich srdcí:
Zavražděný nese jistou zodpovědnost za to, že byl zavražděn,
a okradený má jistý podíl na tom, že byl okraden. Spravedlivý má jisté tušení o činech hříšníka
a nevinný má jistou vinu na skutcích zločince. Ano, obviněný je často obětí ukřivděného,
a ještě častěji odsouzený nese břímě za nesouzené a neobviněné;
nemůžete oddělovat správné od nesprávného a dobré od špatného;
neboť stojí společně před tváří slunce, tak jako když se protkává černá nit s nití bílou.
A když se černá nit přetrhne, tkadlec musí prohlédnout celou látku a pozorně vyspravit celou osnovu.
Pokud kdokoliv z vás bude chtít soudit nevěrnou ženu,
nechť položí na váhy také srdce jejího manžela a změří jeho duši řádnou měrou.
A nechť ten, kdo chce pranýřovat útočníka, pohlédne do hlubin duše toho, na něhož zaútočil.
A chce-li kdokoliv z vás trestat ve jménu spravedlnosti a zatínat sekeru do stromu zla, nechť se nejprve podívá na jeho kořeny;
a tehdy nalezne kořeny dobra i zla, plodnosti a neplodnosti, všechny propletené dohromady v tichém srdci země.
A vy soudci, kteří byste měli být spravedliví,
jaký rozsudek vynesete nad tím, kdo je počestným v těle, ale zlodějem ve své duši?
Jaký trest byste vyměřili tomu, kdo vraždí tělem, a přesto je sám ubíjen ve své duši?
A jak potrestáte toho, kdo svým jednáním podvádí a utlačuje druhé,
a přitom je sám nešťastný a cítí se jako vyhnanec?
A jaký trest určíte těm, jejichž výčitky svědomí jsou větší než jejich špatné činy?
Nejsou snad výčitky svědomí spravedlností, kterou vykonává právě ono právo, kterému oddaně sloužíte?
A přesto nemůžete nevinného odsoudit k výčitkám svědomí, ani od nich nemůžete ulehčit tomu, kdo nese určitou vinu.
Nepozvány navštíví v noci dům, aby se lidé mohli probudit a pohlédnout jim do tváře.
A vy, kteří byste měli vědět, co je spravedlnost, jak ji můžete poznat, dokud nespatříte všechny tyto činy v plném denním světle?
Jen tehdy si uvědomíte, že vzestupy i pády jsou projevem jediného člověka stojícího na úsvitu končící noci jeho trpasličího já a začínajícího dne jeho božského já.
A že kameny chrámových zdí nejsou výše než nejnižší kameny v jeho základech.
O zákonech
Potom řekl právník - Ale co naše zákony, pane?
A on odpověděl:
Nacházíte potěšení v sestavování zákonů,
a přesto nacházíte ještě větší potěšení v jejich porušování.
Jako malé děti hrající si na břehu oceánu, kde vytrvale staví hrady z písku, a pak je se smíchem zboří.
Ale zatímco vy stavíte své hrady, oceán přináší stále více písku na pobřeží,
a když je zboříte, oceán se směje s vámi.
Věřte mi, že oceán se vždy směje s nevinnými.
Ale co ti, pro něž není život oceánem, a člověkem stvořené zákony nejsou hrady z písku,
pro které je život skálou a zákon dlátem, kterým ji otesávají podle své vlastní představy?
A co mrzák, jenž nenávidí tanečníky?
Co vůl, který miluje svůj chomout a losy a jeleny v lesích považuje za podivné a bezprizorní tvory?
Co starý had, který nemůže svléknout svou kůži, a tak o druhých prohlašuje, že jsou nazí a necudní?
A co ti, jež přicházejí příliš brzy na svatební hostinu, a když se přejedí a unaví, jdou si po svých a říkají, že všechny oslavy jsou hrozbou a že ti, kteří oslavují, porušují zákony?
Co mám říct o těch, kteří se domnívají, že také stojí v sluneční záři, ale jsou přitom k slunci obráceni zády?
Vidí jen své stíny a jejich stíny jsou jejich zákony.
A čím jiným je pro ně slunce než jen věcí vytvářející jejich stíny?
A čím jiným je přijímání zákonů než sehnutím se a sledováním stop jejich stínů na zemi?
Ale co vy, kteří hledíte přímo do slunce, jaké obrazy načrtnuté na zemi vás mohou zaujmout?
Vy, kteří putujete s větrem, jaká korouhvička může určovat váš směr?
Jaký zákon, stvořený lidmi, vás může spoutat, když se zbavíte svého jařma, pokud se nikdy nepřiblížíte k bráně žaláře?
Jakých zákonů se můžete bát, jestliže tančíte, pokud nikdy nezakopnete o železné řetězy?
A kdo je ten, jenž vás bude soudit, když ze sebe strhnete svůj oděv, pokud nebude nikomu bránit na jeho cestě?
Lidé z Orfalesu, můžete buben obalit látkou a lyře povolit struny, ale kdo může přikázat skřivanovi, aby nezpíval?
O svobodě
A pak řečník prohlásil - Promluv k nám o svobodě.
A on pravil:
U městské brány a u vašich krbů jsem viděl, jak se vrháte na zem a uctíváte svou vlastní svobodu.
Dokonce i otroci se ponižují před tyranem a oslavují ho, ačkoliv je vraždí.
Ano, v chrámových hájích a ve stínu citadely jsem viděl, jak nejsvobodnější z vás nosí svou svobodu jako chomout a želízka.
A srdce uvnitř mne krvácelo; neboť vy můžete být svobodní jen tehdy, když i touha po hledání svobody se pro vás stane poutem a když přestanete o svobodě mluvit jako o cíli a naplnění.
Skutečně svobodní budete, až své dny nebudete prožívat nadarmo a vaše noci nebudou naplněny žádostí a smutkem.
Nedopusťte, aby věci spoutávaly váš život, a vzneste se nad ně, nazí a volní.
Ale jak se můžete vznášet nad svými dny a nocemi, pokud nerozlomíte řetězy, které jste na úsvitu porozumění pevně omotali kolem svého poledne?
Pravdou je, že to, co nazýváte svobodou, je nejsilnějším z těchto řetězů, ačkoliv se jeho články třpytí ve slunci a oslepují vaše oči.
A co jiného byste měli zahodit než zbytky svého vlastního já, abyste se mohli stát skutečně svobodnými?
Máte-li zrušit nějaký nespravedlivý zákon, pak je to zákon napsaný vaší vlastní rukou na vašem vlastním čele.
Nemůžete ho vymazat tím, že spálíte knihy zákonů, ani tím, že umyjete čela svých soudců, i kdybyste na ně vylili celé moře.
A je-li to tyran, kterého máte svrhnout z trůnu, pak se nejprve přesvědčte, že jeho trůn vystavený uvnitř vás samých, je zničen.
Neboť jak muže tyran vládnout svobodným a vznešeným, jestliže není tyranie v jejich vlastní svobodě a hanba v jejich vznešenosti?
A jsou-li to starosti, kterých se chcete zbavit, pak jsou to spíše starosti, jež jste si sami zvolili, než ty, které vám způsobili druzí.
A je-li to strach, který chcete zahnat, pak je sídlo tohoto strachu ve vašem srdci, a nikoliv v rukou těch, kteří vám ho nahánějí.
Věřte, že všechno ve vašem bytí se pohybuje v neustálém půlkruhu, touhy a obavy, starosti a radosti, to, co vyhledáváte i to, před čím utíkáte.
Všechno se pohybuje uvnitř vašeho bytí jako světla a stíny, v těsně spojených dvojicích.
A když jeden stín zmizí, když už není, pak se zbylé světlo stane stínem dalšímu světlu.
A tak i vaše svoboda, když ztratí svá pouta, se sama stane poutem větší svobody.
O rozumu a vášni
A opět promluvila kněžka a řekla - Mluv nyní o rozumu a vášni.
A on odpověděl těmito slovy:
Vaše duše je častokráte bitevním polem, na kterém váš rozum a úsudek vedou válku proti vaši vášni a zálibám.
Kdybych mohl nastolit mír ve vaší duši, pak bych musel přeměnit neshodu a nepřátelství těchto jevů v jednotu a harmonický soulad.
Ale jak mohu, pokud se vy sami nerozhodnete pro mír a nezačnete milovat všechny části sebe samých?
Váš rozum a vaše vášeň jsou kormidlem a plachtou vaší, po moři se plavící duše.
Kdyby se roztrhla plachta, nebo kdyby se zlomilo kormidlo, nezbývá vám než se zmítat na vlnách vlečeni proudem, neboť jinak budete staženi do mrtvého bodu uprostřed moří.
Neboť rozum, vládnoucí sám, je silou omezující; a vášeň, jsouc samotná, je plamen, jenž hoří, až pohltí sám sebe.
Nechte proto svou duši, aby vynesla váš rozum do výšin vášně, ať může zazpívat;
a nechte ji, aby rozum řídil vaši vášeň, ať vaše vášeň prožívá své každodenní vzkříšení a jako fénix se vznese nad vlastním popelem.
Rád bych, abyste zvažovali své úsudky a své záliby, jako by to byli dva milovaní hosté ve vašem domě.
Jistě byste nedávali přednost jednomu hostu před druhým; neboť ten, kdo se více věnuje jednomu, ztrácí lásku a víru obou.
Uprostřed hor, když sedíte v chladném stínu bílých topolů a sdílíte společně klid a .vážnost vzdálených polí a luk - tehdy nechte své srdce v tichosti říci, "Bůh odpočívá v rozumu."
A když přijde bouře a mocný vítr otřásá lesem a hromy a blesky ukazují vznešenost nebe - tehdy nechte své srdce s úctou říci, "Bůh se pohybuje ve vášni."
A jakmile jste dechem v nebeské klenbě Boha a listem v božím lese, pak i vy můžete odpočívat v rozumu a pohybovat se ve vášni.
O bolesti
A promluvila jedna žena a řekla - Hovoř o bolesti.
A on pravil:
Vaše bolest je rozlomením ulity, v níž se skrývá vaše pochopení.
Tak jako se musí rozlomit jádro ovoce, aby se jeho srdce mohlo vystavit slunci, tak i vy musíte poznat bolest.
A bude-li vaše srdce v úžasu pozorovat každodenní zázraky života, stane se vaše bolest stejně úžasná jako vaše radost;
a měli byste vnímat různá období svého srdce, právě tak, jako vnímáte a přijímáte roční období přecházející přes vaše pole.
A měli byste s klidem pozorovat zimy svého zármutku.
Mnohé své bolesti jste si zvolili vy sami.
Je to hořký lektvar, s jehož pomocí lékař, skrývající se uvnitř vás, léčí vaše nemocné já.
Důvěřujte proto tomuto lékaři a pijte jeho lék v tichosti a poklidu.
Neboť jeho ruka, ač je těžká a tvrdá, je vedena něžnou rukou Nespatřeného.
A pohár, jenž přináší, ačkoliv spaluje vaše rty, byl vykroužen z hlíny, kterou Hrnčíř zvlhčil svými vlastními posvátnými slzami.
O sebepoznání
A jeden muž řekl - Promluv k nám o sebepoznání.
A on odpověděl těmito slovy:
Vaše srdce znají v tichosti tajemství dní a nocí.
Ale vaše uši prahnou po zvuku poznání vašeho srdce.
Měli byste objevovat ve slovech to, co jste vždy znali ve své mysli.
Měli byste se dotknout prsty nahého těla svých snů.
Tohle byste měli skutečně učinit.
Skrytý pramen studně vaší duše musí vytrysknout a se zurčením se rozběhnout vstříc moři;
a poklad vašich nekonečných hlubin se náhle rozzáří přímo před vašima očima.
Nejsou však žádné váhy, které by zvážili váš nepoznaný poklad;
a není možné zkoumat hlubinu svého poznání přístroji nebo hloubkovacím lanem.
Neboť vaše já je mořem nekonečným a nezměřitelným.
Neříkejte, "Nalezl jsem tuto pravdu," ale raději říkejte, "Nalezl jsem nějakou pravdu."
Neříkejte, "Nalezl jsem tuto cestu duše." Říkejte radši, "Potkal jsem duši kráčející po mé cestě."
Neboť duše kráčí po všech cestách.
Duše nekráčí přímo a neroste jako rákosí.
Duše se sama rozvíjí, jako lotos s nesčetným množstvím okvětních lístků.
O učení
Potom řekl učitel - Promluv k nám o učení.
A on pravil:
Žádný člověk vám nemůže nic vyjevit, kromě toho, kdo již leží napůl spící v úsvitu vašeho poznání.
Učitel, jenž kráčí ve stínu chrámu mezi svými následovníky, nerozdává ze své moudrosti, ale spíše ze své víry a laskavé péče.
Je-li opravdu moudrý, pak vás nezve, abyste vstoupili do domu jeho moudrosti, ale raději vás vede k prahu vaší vlastní mysli.
Astronom k vám může promlouvat o svém porozumění vesmíru, ale nemůže vám dát své chápání.
Hudebník k vám může prozpěvovat o rytmu, jenž je v celém vesmíru, ale nemůže vám dát uši, které zachytí rytmus, ani hlas, který mu bude ozvěnou.
A ten, kdo je ponořen do vědy čísel, může vykládat o říši váhy a míry, ale nemůže vás do ní přímo zavést. Neboť pohled jednoho člověka nepropůjčuje křídla člověku druhému.
A stejně jako každý z vás stojí sám v božském poznání, tak je každý z vás sám i v poznávání Boha a ve svém pochopení a vnímání země.
O přátelství
A jeden mladík řekl, Promluv k nám o přátelství.
A on odpověděl těmito slovy:
Váš přítel je zodpovězení vašich potřeb.
Je vaším polem, které oséváte s láskou a sklízíte s díkůvzdáním.
A je vaším stolem a vaším krbem.
Neboť k němu přicházíte, máte-li hlad, a jeho vyhledáváte, toužíte-li po klidu.
Když váš přítel vyjevuje svou mysl, neobáváte se "ne" ve své mysli, ani nepotlačujete "ano".
A když mlčí, vaše srdce nepřestává naslouchat jeho srdci;
neboť v přátelství se beze slov rodí všechny myšlenky, všechny touhy, všechna očekávání, a jsou vzájemně sdíleny, s radostí, jež je nevyslovitelná.
Když se odloučíte od svého přítele, netruchlíte;
neboť to, co na něm nejvíce milujete, se může jasněji projevit v jeho nepřítomnosti, stejně jako horolezec lépe vidí z roviny vzdálenou horu.
A nechť nemá přátelství žádný jiný smysl nežli prohlubování ducha.
Neboť láska, jež hledá něco jiného než odhalení svého vlastního tajemství, není láskou, ale rozhozenou sítí: a chytí se do ní jen to, co nepřináší užitek.
A ponechte si pro svého přítele to nejlepší.
Pokud má poznat klesající vlny vašeho odlivu, nechť pozná i zaplavující příliv.
Je snad přítel jen k tomu, abyste ho vyhledávali, chcete-li ubíjet dlouhé hodiny?
Vyhledejte ho vždy, když jsou to hodiny plné života.
Neboť on má naplnit vaše potřeby, nikoliv vaši prázdnotu.
A ve sladkosti přátelství nechť je obsažen smích a vzájemné sdílení radosti.
Neboť v rose maličkostí nachází srdce své ráno a je tím osvěženo.
O mluvení
A potom učenec řekl - Hovoř o mluvení.
A on odpověděl těmito slovy:
Mluvíte tehdy, když nejste v míru se svými myšlenkami.
A když už nemůžete déle setrvávat v osamění svého srdce, žijete ve svých rtech a hlas je rozptýlením a zábavou.
A ve většině vašeho mluvení je myšlení napůl zabíjeno.
Neboť myšlenka je ptákem milujícím prostor, jenž může sice v kleci slov roztáhnout svá křídla, ale nemůže létat.
Jsou mezi vámi tací, kteří vyhledávají možnost hovořit proto, že se bojí být sami.
Ticho samoty odhaluje před jejich očima v plné nahotě jejich vlastní já a oni by před ním rádi utekli.
A jsou i tací, kteří mluví, a bez znalosti či rozmyslu projevují pravdu, které oni sami vůbec nerozumí.
A jsou i tací, kteří mají pravdu uvnitř sebe, ale nevyjadřují ji slovy.
V hrudi takových lidí sídlí duch v rytmickém tichu.
Potkáte-li přítele na cestě nebo na tržišti, dovolte, aby vaše duše hýbala vašimi ústy a směrovala váš jazyk.
Nechť hlas uvnitř vašeho hlasu mluví k uchu jeho uší;
neboť jeho duše uchová pravdu vašeho srdce tak, jako si pamatujeme příchuť vína.
Když zapomeneme na barvu a džbán už tu není.
O čase
A astronom řekl - Pane, a co čas?
A on odpověděl:
Chtěli byste měřit čas, neměřitelný a nezměrný.
Chtěli byste přizpůsobit své chování a směr cesty své duše hodinám a ročním obdobím.
Z času byste chtěli učinit proud, na jehož břehu budete sedět a sledovat, jak protéká kolem.
Vaše nitro je však bez času a je si vědomo bezčasovosti.
A ví, že včerejšek je pouhou vzpomínkou dneška, a že zítřek je dnešním snem.
A že to, co ve vás zpívá a rozjímá, stále ještě sídlí uvnitř prvního okamžiku, jenž rozesel hvězdy ve vesmíru. Kdo z vás necítí, že jeho síla milovat je bez hranic?
A kdo z vás zároveň necítí, že opravdová láska, ač bez hranic, směřuje do středu bytí a nepřechází od jedné myšlenky na lásku k druhé, ani od jednoho projevu lásky k druhému?
A není čas právě takový jako láska, nerozdělitelný a nekonečný
Ale jestliže musíte v myšlenkách měřit čas na období, nechť tedy každé období obklopuje všechna další období. A nechť dnešek objímá minulost vzpomínkou a budoucnost touhou.
O dobru a zlu
A jeden ze stařešinů města řekl - Promluv k nám o dobru a zlu.
A on odpověděl:
O dobru ve vás mohu hovořit, ale ne o zlu.
Není snad zlo dobrem mučeným svým vlastním hladem a žízní?
Věřte, že je-li dobro hladové, hledá potravu třeba i v temných jeskyních, a když žízní, pije třeba i z mrtvých vod.
Jste dobří, pokud jste v souladu se sebou samými.
Ale ani když nejste v souladu sami se sebou, nejste zlí.
Neboť chátrající dům nemusí být doupětem zlodějů; je to jen chátrající dům.
A loď bez kormidla může bloudit bez cíle mezi nebezpečnými ostrovy, a přesto se nemusí potopit ke dnu.
Jste dobří, když se snažíte rozdávat sebe samé.
Přesto nejste zlí, když hledáte, co byste pro sebe získali.
Neboť když se snažíte získat, jste kořenem zapuštěným v zemi a sajícím z jejího prsu.
Plod ovšem nemůže říct kořeni, "Buď jako já, uzraj clo plnosti a stále rozdávej v hojnosti".
Neboť dávání je pro plod potřebou, tak jako přijímání je potřebou pro kořen.
Jste dobří, pokud jste ve své mluvě plně probuzeni.
Přesto nejste zlí, když spíte a váš jazyk se bezúčelně zachvívá.
A dokonce i klopýtavá řeč může posílit slabý jazyk.
Jste dobří, když kráčíte ke svému cíli pevnou a smělou chůzí.
Přesto nejste zlí, když tam jdete a váš krok je vratký.
Dokonce i ti, kteří kulhají, se nevracejí zpátky.
Ale vy, co jste silní a rychlí, dávejte pozor, abyste se neploužili před mrzákem v představě, že snu projevujete laskavost.
Jste dobří v mnoha směrech a nejste zlí, když nejste dobří.
Jste jenom lenoši mrhající časem.
Je škoda, že jeleni nemohou naučit želvy své rychlosti.
Ve vaší touze po nesmírně velikém já spočívá vaše dobro: a tato touha je ve vás všech.
Ale v některých z vás se tato touha divoce žene jak příval do moře a nese s sebou tajemství horských strání a písně lesa.
A v jiných je to zas klidný tok ztrácející se v záhybech a stáčející se a klikatící, než se konečně dostane až k břehu.
Ale nechť ten, kdo velmi touží, neříká tomu, kdo touží málo, "Pročpak jsi tak pomalý a lenivý?"
Protože kdo je opravdu dobrý, ten se neptá nahého, "Kde jsou tvé šaty?" a neříká tomu, kdo přišel o dům, "Kam se poděl tvůj dům?"
O modlitbě
Potom řekla kněžka - Promluv k nám o modlitbě.
A on odpověděl těmito slovy.
Modlíte se ve chvílích úzkosti a nouze; měli byste se však modlit i tehdy, jste-li plni radosti a ve dnech hojnosti.
Neboť co jiného je modlitba než vaše rozprostření se do živoucího éteru?
A jestliže vám přináší útěchu, když vylijete svou temnotu do vesmírného prostoru, pak pro vás bude potěchou i vlít úsvit do svých srdcí.
Když se vám chce stále jen plakat a vaše duše vás dovede k modlitbě, měla by vás postrkávat stále a znovu vpřed, až se váš pláč změní v smích.
Když se modlíte, vznášíte se do výšin, kde se setkáte s těmi, kteří se modlí přesně v tuto stejnou hodinu a s nimiž byste se jinak než v modlitbě nemohli sejít.
Nechť je tedy vaše návštěva chrámu neviditelná a je určena jen a pouze plnému prožitku ducha a sladkému spojení.
Neboť vstupujete-h do chrámu z jiného důvodu, pak nebudou vaše prosby vyslyšeny.
A jestliže tam vejdete, abyste se pokořili, tehdy nebudete vyzvednuti:
A dokonce i když tam vstoupíte, abyste uctivě prosili o dobro druhých, nebudete vyslyšeni.
Naprosto stačí, vstoupíte-li do chrámu neviditelní.
Nemohu vás naučit, jak se modlit pomocí slov.
Bůh nenaslouchá vašim slovům, krom chvil, kdy je pronáší On sám prostřednictvím vašich rtů.
A nemohu vás naučit modlitbu moří a lesů a hor.
Ale vy, kteří jste se zrodili z hor a lesů a moří, dokážete sami tuto modlitbu nalézt ve svém srdci.
A budete-li naslouchat v poklidu noci, pak uslyšíte, jak ji vše kolem tiše pronáší.
"Bože náš, jenž jsi naším okřídleným já, je to tvá vůle, co nám dodává síly.
Je to tvá touha, co v nás touží.
Je to tvá síla, co dokáže přeměnit naši noc, jež je tvou, v den, který je také tvůj.
Nemůžeme tě o nic žádat, neboť ty víš, čeho je nám třeba již předtím, než se tyto potřeby zrodily v nás: Ty jsi tím, čeho je nám třeba; a tím, že nám dáváš sám sebe, dáváš nám naprosto vše."
O rozkoši
Potom vystoupil vpřed poustevník, jenž navštěvoval město jednou za rok, a řekl -
Promluv k nám o rozkoši.
A on odpověděl:
Rozkoš je písní svobody,
ale není to svoboda.
Jsou to květy vašich tužeb,
ale nejsou to jejich plody.
Je to hlubina volající do výšin,
ale není to ani hloubka, ani výška.
Je to rozprostření křídel v kleci,
ale není to nekonečný prostor.
Ano, rozkoš je opravdu písní svobody.
A já budu rád, jestliže ji zazpíváte z plnosti svého srdce; a přesto bych nechtěl, abyste ztratili svá srdce v tomto zpěvu.
Někteří z vašich mladých hledají rozkoš, jako by to bylo vše, a jsou za to ostatními odsuzováni a káráni.
Já bych je neodsuzoval ani nekáral. Já bych je naučil hledat.
Neboť když naleznou rozkoš, nenajdou jen ji samu.
Sedm je jejích sester a všechny jsou mnohem krásnější než rozkoš.
Neslyšeli jste snad o muži, který vykopával ze země kořeny a našel poklad?
A někteří z vás starších vzpomínají na rozkoš s lítostí, jako by to bylo nějaké zlo spáchané v opilosti.
Ale lítost je zatemněním mysli a nikoliv jejím potrestáním.
Měli by vzpomínat na své rozkoše s vděčností, jako na úrodnou sklizen léta.
Pokud však nalézají zálibu v lítosti, pak nemá smysl jim v tom bránit.
A jsou mezi vámi i tací, kteří nejsou ani tak mladí, aby hledali, ani tak staří, aby vzpomínali.
A ti ve strachu z hledání a vzpomínání zahánějí všechny rozkoše, aby tím nepotlačovali ducha či ho něčím neurazili.
Ale i v jejich konání se skrývá rozkoš.
A oni tak nalézají poklad, přestože chvějícíma se rukama vykopávají kořeny.
Ale povězte mi, kdopak by mohl urazit duši?
Uráží snad slavík poklid noci nebo světluška hvězdy?
A může váš plamen či váš kouř spálit vítr?
Myslíte si, že duše je klidná hladina, kterou můžete rozvlnit podobnými starostmi?
Častokrát potlačujete svou touhu po rozkoši, ale vaše touha se tím jen hromadí v skrytých koutech vašeho bytí.
Kdo ví, že to, co je dnes opomíjeno, na vás čeká zítra?
I vaše tělo zná své dědictví a své oprávněné potřeby a nechce být podváděno.
A vaše tělo je harfou vaší duše.
A je na vás, abyste z ní vyloudili buď kouzelnou hudbu, nebo nelibé zvuky.
A teď se ptáte ve svém srdci, "Jak dokážu rozlišit, co je v rozkoši dobré, od toho, co v ní dobré není?"
Jděte na svá pole a do zahrad a tam poznáte, že pro včelu je rozkoší sbírat sladký pyl z kalichu květin,
Ale je to rozkoš i pro květy, které pyl včelám poskytují. Neboť pro včelu je květina zdrojem života a pro květinu je včela poslem lásky a pro obě, včelu i květinu, je dávání a získávání rozkoše potřebou a vzrušením.
Lidé z Orfalesu, buďte ve své rozkoši jako květiny a včely.
O kráse
A básník řekl, Promluv k nám o kráse.
A on odpověděl:
Kde budete hledat krásu a jak ji naleznete, nebude-li ona sama vaší cestou a vaším vůdcem?
A jak o ní budete mluvit, jestliže ona sama nebude utkávat předivo vaší řeči?
Ti, kdo jsou zoufalí a zranění, říkají, "Krása je laskavá a jemná.
Jako mladá matka plaše skrývající svou vlastní slávu, kráčí mezi námi."
A ti, kteří cítí vášeň, říkají, "Ne, krása je velmi mocná a strašlivá.
Jako bouře otřásá zemí pod našima nohama a nebem nad naší hlavou."
Ti, co jsou unaveni a vyčerpáni, říkají, "Krása je stvořena z něžného šepotu. Promlouvá v naší duši.
Její hlas proniká do našeho ticha jako mdlé světlo zachvívající se obavami ze stínů."
Ale ti, co cítí neklid, říkají, "Slyšeli jsme ji hlasitě volat uprostřed hor,
A v jejích výkřicích se ozýval dupot kopyt a údery křídel a řev lvů."
V noci ti, kteří střeží město, říkají, "Krása se objevuje za úsvitu na východě."
A v době polední poutníci a ti, kteří těžce pracují, říkají "Viděli jsme, jak zachází za obzor země z oken západu slunce."
V zimě říkají ti, kteří se brodí sněhem, "Objeví se s jarem a vyhoupne se na vrcholky hor."
A v letním žáru ti, kteří žnou klasy, říkají, "Viděli jsme ji tančit s podzimním listím a zahlédli jsme vločky sněhu v jejích vlasech."
Tohle vše jste říkali o kráse,
přesto ve skutečnosti nemluvíte o ní, ale jen o svých neuspokojených potřebách.
A krása není potřebou, ale vzrušením a extází.
Nejsou to žíznící ústa, ani natažená prázdná dlaň.
Ale je to planoucí srdce a okouzlená duše.
Není to obraz, jaký byste mohli spatřit, ani píseň, kterou můžete slyšet,
ale je to představa, kterou vidíte se zavřenýma očima, a píseň, jíž je možno slyšet jen když si zacpete uši.
Není to míza prýštící z vrásčité kůry, ani křídlo připoutané k pařátu,
ale je to zahrada, jež je stále v květu, a hejno andělů, kteří jsou stále v letu.
Lidé z Orfalesu, krása je život, když život odhalí svou svatou tvář.
Ale vy jste život a vy jste závoj.
Krása je věčnost hledící na sebe v zrcadle.
Ale vy jste věčnost a vy jste zrcadlo.
O víře
A starý kněz řekl - Promluv k nám o víře.
A on pravil:
Mluvil jsem snad v tento den o něčem jiném?
Nejsou vírou všechny skutky a všechny odrazy,
a to, co není skutkem a odrazem, není snad zázrakem a úžasem věčně prýštícím ve vaší duši, i když ruce otesávají kámen nebo upevňují osnovu?
Kdo může oddělit víru od svého konání nebo od svého povolání?
Kdo může před sebe rozprostřít svůj čas a říci, "To je pro Boha a to je pro mne; to je pro mou duši a to ostatní pro mé tělo?"
Všechen čas je křídly mávajícími v prostoru od jednoho já k druhému.
Ten, kdo si obléká morální zásady jen jako svůj sváteční šat, by měl být raději nahý.
Vítr a slunce nezanechají žádné díry v jeho kůži.
A ten, kdo vyjadřuje své jednání zásadami etiky, vězní svého zpěvného ptáka v kleci.
Nejsvobodnější písně se neozývají tam, kde jsou mříže a ostnaté dráty.
A ten, pro něhož je uctívání oknem, jež se dá otevřít i zavřít, dosud ještě nenavštívil příbytek své duše, který má okna otevřena od úsvitu do úsvitu.
Váš každodenní život je vaším chrámem a vaší vírou.
Kdykoliv do něho vstupujete, vezměte s sebou vše, co máte.
Vezměte pluh a výheň a paličku a loutnu,
věci, které jste nahromadili vedeni nutností nebo potěchou.
Neboť ve svém snění se nemůžete povznést nad své úspěchy, nebo padnou níž než vaše neúspěchy.
A vezměte s sebou všechny lidi:
Neboť v uctívání se nemůžete vznést výše než jejich naděje, ani se pokořit níž než jejich beznaděj.
A k tomu, abyste poznali Boha, nemusíte umět řešit hádanky.
Raději se rozhlédněte kolem sebe a uvidíte, jak si hraje s vašimi dětmi.
A pohlédněte do vesmíru; spatříte Ho, jak kráčí po oblacích, rozpřahuje své paže v blescích a sestupuje v dešti.
Spatříte Ho, jak se usmívá v květech, pak stoupá a kyne vám rukou ve stromech.
O smrti
Pak promluvila Almitra a řekla - A nyní bychom se chtěli zeptat na smrt.
A on pravil:
Chtěli byste poznat tajemství smrti.
Ale jak ho můžete nalézt, jestliže nehledáte v srdci života?
Sova, jejíž k noci poutané oči jsou ve dne slepé, nemůže odhalit tajemství světla.
Pokud skutečně chcete spatřit duch smrti, otevřte své srdce dokořán tělu života.
Neboť život a smrt jedním jsou, tak jako jsou jedním řeka a moře.
V hloubi vašich nadějí a touhy spočívá tiché poznání toho, co bude následovat.
A jako semínka spící pod sněhem, sní vaše srdce o jaru.
Věřte těmto snům, neboť v nich je ukryta brána do věčnosti.
Váš strach ze smrti je jen bázeň pastýře stojícího před králem, jehož ruka se pochvalně dotkla jeho ramene. Neskrývá se v pastýřově bázni radost z toho, že se mu dostalo pocty od samotného krále?
A uvědomuje si ještě vůbec, jak se chvěje?
Neboť co jiného znamená zemřít než stát nahý ve větru a rozpouštět se v slunci?
A co jiného je poslední vydechnutí než osvobození dechu od jeho neúnavných přílivů, aby se mohl vznést a rozletět a hledat Boha v nekonečnosti?
Jen tehdy, když pijete z řeky ticha, můžete skutečně zpívat.
A když dosáhnete vrcholu hory, pak teprve začnete stoupat.
A když si země vyžádá vaše údy, až tehdy začnete opravdu tančit.
Rozloučení
A nastal večer.
A Almitra, věštkyně, řekla - Požehnán budiž tento den a toto místo a tvůj duch, jenž promlouval.
A on odpověděl, Byl jsem to já, kdo mluvil? Nebyl jsem také tím, kdo naslouchá?
Pak sestoupil se schodů chrámu a všichni lidé ho následovali.
A on došel k lodi a vstoupil na palubu.
A znovu se obrátil tváří k lidem, pozvedl svůj hlas a pravil:
Lidé z Orfalesu, vítr mne vybízí, abych vás opustil.
Nechvátám tolik jako vítr, a přesto musím plout.
My, poutníci, vždy hledáme tu delší cestu a nezačínáme den tam, kde jsme ukončili den předchozí; a východ slunce nás nikdy nezastihne tam, kde nás zanechal jeho západ.
I když země spí, my putujeme.
Jsme semínka vytrvalé rostliny a v naší zralosti a plnosti srdce jsme odevzdáni větru, který nás roznese dál.
Krátké byly mé dny mezi vámi a ještě kratší slova, jež jsem pronesl.
Ale až můj hlas vyvane z vašich uší a má láska se vytratí z vaší paměti, pak se znovu objevím.
A s bohatším srdcem a rty dávajícími více vašim duším k vám promluvím.
Ano, já se vrátím s přílivem,
a ačkoliv mne možná skryje smrt a zahalí mne veliké ticho, přesto budu znovu hledat vaše pochopení.
A nebudu hledat nadarmo.
Jestliže něco z toho, co jsem vám řekl, je pravda, pak se vám sama pravda projeví jasnějším hlasem a slovy mnohem bližšími vašim myšlenkám.
Odcházím s větrem, lidé z Orfalesu, ale nesestupuji do prázdnoty;
a není-li tento den naplněním vašich potřeb a mé lásky, nechť je alespoň slibem do příštího dne.
Potřeby člověka se mění, ne však jeho láska ani jeho touha, že jeho láska dokáže uspokojit jeho potřeby.
Vězte proto, že z velkého ticha se znovu navrátím.
Mlha, jež se rozplývá za úsvitu, zanechá jen rosu na polích, zvedne se a spojí se v mrak a pak spadne dolů v podobě deště.
A já jsem byl podoben této mlze.
V tichosti noci jsem procházel vašimi ulicemi a můj duch vstupoval do vašich domů.
A rytmus vašich srdcí tepal v mém srdci a váš dech byl na mé tváři a já vás znal všechny.
Ano, znal jsem vaši radost a vaši bolest, a ve vašem spánku byly vaše sny mými sny.
A častokrát jsem byl mezi vámi jezerem mezi horami.
Zrcadlil jsem vrcholky ve vás a vlnící se stráně a dokonce i putující stáda vašich myšlenek a tužeb.
A do mého ticha vstupoval smích vašich dětí v proudech a toužení všech mladých v řekách.
A když dosáhly mé hlubiny, proudy a řeky nepřestávaly zpívat.
A ještě něco krásnějšího než smích a toužení přicházelo ke mně.
Byla to vaše nespoutanost;
Nekonečný člověk, v němž jste vy všichni pouhými buňkami a svaly;
On, v jehož zpěvu jsou všechny vaše písně jen neznělé hučení.
Až v tomto nekonečném člověku jste nekoneční.
A zřím-li jeho, uzřel jsem a miloval i vás.
Neboť není snad dosah lásky stejný jako nekonečně rozsáhlý prostor?
Jaké představy, jaká očekávání a jaké domněnky se dokáží vznést a letět v takových výšinách?
Jako obří dub pokrytý květy jabloně se tyčí nekonečný člověk uvnitř vás samých.
Ačkoliv vás poutá k zemi, jeho vůně vás vynáší vzhůru do vesmíru a jeho odolnost nikdy nepozná smrt.
Často jste slýchali, že i když tvoříte řetěz, přesto jste slabí jako nejslabší článek.
Je to pravda jen způli. Jste zároveň i tak silní jako nejsilnější článek.
Poměřovat vás vašimi nejdrobnějšími skutky je jako vyjadřovat sílu oceánu křehkostí jeho pěny.
Posuzovat vás podle vašich neúspěchů je jako obviňovat roční období z jejich proměnnosti.
Ano, jste jako oceán.
A ačkoliv lodě s těžkým nákladem čekají u vašich břehů na příliv, přesto vy, ani jako oceán, nemůžete příchod přílivu uspíšit.
A jste také jako roční období.
A ač ve své zimě zapíráte své jaro,
přesto se jaro, odpočívající ve vás, s úsměvem probere ze spánku a není dotčeno.
Nemyslete si, že takto mluvím proto, abyste mohli jeden druhém říci, "On nás hodnotí pěkně. Viděl v nás jen to dobré."
Já k vám jen promlouvám slovy, která vy sami znáte ve svých myslích.
A čím jiným je poznání vyjádřené slovy než poznáním vyjádřeným beze slov?
Vaše myšlenky a má slova jsou vlnami zapečetěné paměti, jež si uchovává vzpomínky na naše dny včerejší.
A na dávné dny, kdy země ještě neznala nás ani sebe samu.
A na noci, kdy byla země ještě sužována nejistotou.
Mudrci k vám přicházeli, aby vám předali svou moudrost. Já jsem přišel, abych si vzal z vaší moudrosti.
A uzřel jsem, že jsem nalezl to, co je větší než moudrost.
Je to plamen ducha ve vás, jenž se stále sám od sebe zvětšuje,
zatímco vy, neuvědomujíce si, jak narůstá, naříkáte nad uvadáním vašich dní.
Je to život hledající život v tělech, která se bojí hrobu.
Tady nejsou žádné hroby.
Tyhle hory a pláně jsou kolébkou a prahem.
Kdykoliv míjíte pole, v němž jste uložili své předky, pohlédněte na něj pozorně a spatříte sebe a své děti tančící ruku v ruce.
Vskutku se často radujete, aniž byste to věděli.
Přicházeli za vámi mnozí, kterým jste pro zlaté sliby učiněné vaší víře dali jen bohatství a moc a slávu.
Já vám dal méně než slib, a přesto jste ke mně byli mnohem štědřejší.
Dali jste mi hlubokou žízeň po životě.
Dozajista není větší dar člověku, nežli ten, jenž změní všechny jeho cíle ve vyprahlé rty a celý život v pramen. A v tom spočívá má pocta a má odměna
Že kdykoliv jsem přišel k prameni, abych se napil, nalezl jsem živoucí vodu, jež sama žíznila;
a ona pila mne, zatímco já jsem pil ji.
Někteří z vás se domnívali, že jsem hrdý a nebudu chtít přijmout dary.
Jsem skutečně příliš hrdý na to, abych bral mzdu, ale dary rád přijmu.
A třebaže jsem jedl lesní plody v horách, když jste mne chtěli usadili u svého stolu,
a spal ve sloupové hale chrámu, když byste mi rádi poskytli přístřeší,
nebyla to právě vaše milující starostlivost o mé dny a mé noci, díky níž sládlo jídlo v mých ústech a jež ověnčovala můj spánek krásnými představami?
A za tohle vám žehnám nejvíce:
Dali jste mi mnoho a vůbec jste netušili, že mi dáváte.
Pravdou je, že laskavost, která na sebe shlíží do zrcadla, se promění v kámen.
A dobrý skutek, jenž sám sebe nazývá něžnýmí jmény, se stává rodičem prokletí.
A někteří z vás mne nazývali povýšeným a opíjejícím se svou vlastní osamělostí.
A říkali jste, "Ten se radí se stromy v lese, ale nikoliv s lidmi.
Sedí sám na vrcholcích hor a shlíží dolů na naše město."
Pravdou je, že jsem vylézal na vrcholky a procházel se na odlehlých místech.
Jak jinak bych vás mohl vidět než z velké výšky, nebo z velké dálky?
Jak může být člověk opravdu blízko, není-li daleko?
A další z vás ke mně promlouvali, nikoliv slovy, a říkali,
"Cizinče, cizinče, milovníku nedosažitelných výšin, proč sídlíš mezi vrcholky hor, kde sí orlové stavějí svá hnízda?
Proč hledáš nedostižitelné?
Jakou bouři chceš polapit do svých sítí
a jaké mlhavé ptáky lovíš na obloze?
Pojď a buď jedním z nás.
Sestup a utiš svůj hlad naším chlebem a zažeň svou žízeň naším vínem."
V samotě svých duší ke mně pronášeli tohle;
ale kdyby byla jejich samota hlubší, pak by věděli, že jsem hledal pouze tajemství vaší radosti a vaší bolesti.
A lovil jsem jen veliká já kráčející po obloze.
Ale lovec byl také tím, kdo byl loven;
neboť mnoho mých šípů vyletělo z mého luku jen proto, aby se zabodly do mé vlastní hrudi.
A ten, kdo létal, byl také tím, kdo se plazí;
neboť když se má křídla rozprostřela ve slunci, jejich stín na zemi byl želvou.
A já, jenž jsem věřil, jsem byl i tím, kdo pochybuje;
neboť častokrát jsem vložil prst do svých vlastních ram, abych mohl více věřit ve vás a více vás mohl poznat.
A právě s touto vírou a s tímto poznáním nyní říkám:
Nejste uzavřeni ve svých tělech, ani nejste uvězněni ve svých domech a polích.
To, čím jste vy, sídlí nad horami a háji spolu s větrem.
Nejste tvory plazícími se ke slunci v hledání tepla, ani tvory hloubícími díry do temnoty pro vlastní bezpečí.
Jste volností a duchem, jenž zahaluje zemi a pohybuje se v éteru.
Jsou-li tato slova nejasná, pak se je nesnažte vysvětlovat.
Nejasný a mlhavý je začátek všech věcí, ale nikoliv jejich konec,
a já bych rád, abyste na mne vzpomínali jako na začátek.
Život, a všechny tyto životy, je počat v mlze a nikoliv v krystalu.
A kdo ví, že krystal je mlhou v zániku?
Rád bych, abyste si pamatovali toto, až na mne budete vzpomínat:
Že to, co se ve vás zdá být slabé a zmatené, je ve vás tím nejsilnějším a nejodhodlanějším.
Není to váš dech, jenž pozvedl a posílil složení vašich kostí?
A není to sen, na který se nikdo z vás nepamatuje, že se vám kdy zdá, jenž vystavěl vaše město a zkrášlil vše, co v něm je?
Stačí jen spatřit příliv vašeho dechu, a pak už není třeba vidět nic jiného.
A když se vám podaří zaslechnout šeptání snu, pak už není nutné slyšet žádný jiný zvuk.
Vy však nevidíte, ani neslyšíte, a to je dobře.
Závoj zahalující vaše oči bude pozvednut rukama, které ho utkaly,
A hlína zacpávající vaše uši bude proražena prsty, které ji hnětly. A vy uvidíte
A vy uslyšíte.
Přesto nebudete naříkat nad tím, že jste poznali slepotu, ani nebudete litovat, že jste byli hluší.
Neboť v ten den poznáte skrytou účelnost všech věcí a budete žehnat temnotě tak, jako žehnáte světlu.
Poté, co pronesl tato slova, se ohlédl a spatřil kormidelníka jeho lodi stojícího u kormidla a hledícího chvíli do vzedmutých plachet a chvíli do dáli.
A on řekl:
Trpělivý, velmi trpělivý, je kapitán mé lodi.
Vítr vane a neklidné jsou plachty;
také kormidlo už čeká na svůj směr;
Přesto v klidu můj kapitán čeká na mé ticho.
A tito námořníci, kteří slyšeli chóry obrovského moře, mi trpělivě naslouchají.
Nyní už nebudu déle čekat.
Jsem připraven.
Proud dosáhl moře a ještě jednou velká matka přivine syna ke své hrudi.
Mějte se dobře, lidé z Orfalesu.
Tento den skončil.
Uzavírá se tak jako leknín čekající na svůj zítřek.
A co nám tu bylo dáno, to si uchováme.
A pokud to nestačí, pak se musíme znovu sejít a znovu napřáhnout své ruce k dávajícímu.
Nezapomeňte, že já se k vám vrátím.
Už jen chvíli a má touha bude polykat prach a pěnu pro další tělo.
Už jen chvíli, okamžik spočinutí ve větru, a další žena mne zrodí.
Loučím se s vámi i s mládím, které jsem s vámi strávil.
Bylo to teprve včera, co jsme se setkali ve snu.
Zpívali jste mi v mém osamění a já z vaší touhy vystavěl věž na obloze.
Ale teď je náš spánek pryč a společný sen skončil, ani úsvit už není.
Nastala pro nás doba polední a stav polobdění nás navrátil do plného dne a my se musíme rozejít.
Jestliže se v soumraku paměti znovu setkáme, budeme spolu opět rozmlouvat a vy mi zazpíváte hlubší píseň.
A jestliže se naše ruce znovu setkají v dalším snu, vystavíme další věž na obloze.
Tak pravil a dal znamení námořníkům a oni hned vytáhli kotvu a uvolnili lodní lana a vypluli východním směrem.
A pláč zazněl mezi lidmi, jako by vycházel z jediného srdce, a stoupal soumrakem a nesl se přes moře jako hlasité fanfáry.
Jenom Almitra v tichosti hleděla za lodí, dokud se nerozplynula v mlze.
A když se všichni lidé rozešli, stála dál sama u přístavní hráze a vzpomínala ve svém srdci na jeho slova,
"Už jen chvíli, okamžik spočinutí ve větru, a další žena mne zrodí."
