My Rainbow Race

Právo člověka na život by mělo být postaveno výš,
než právo vraha vraždit.

Obloha plná hvězd,

modré moře, kam dohlédneš,

země pokrytá květinami,

co si přát víc?

Společně budeme žít,

jako sestry a bratři,

malé děti duhy

a úrodné půdy.

Někteří si myslí, že je to k ničemu,

jiní maří čas tlacháním,

někteří si myslí, že můžeme žít

z plastu a syntetického jídla.

A někteří okrádají mladé,

posílají je do války,

někteří okrádají ty,

kdo přijdou po nás.

Obloha plná hvězd...

Ale řekněte všem dětem,

a také každému otci a matce,

ještě máme šanci,

sdílet naději na Zemi.

Obloha plná hvězd...

Text písně Děti duhy označil terorista Breivik na prostředek vymývání mozků.

Zdravá normální lidská společnost musí své vrahy trestat. 

Co považujete vy za adekvátní trest za 77 zmařených životů? 

Společnost stojí hodně peněz vydržovat si vrahy.
Je to kolem 30 tis.Kč měsíčně z peněz daňových poplatníků.
Potom nezbývají peníze na školství ani zdravotnictví atd.
V případě Breivika bych neváhala. Jaký on je přínosem pro společnost?
Chce psát, chce ovlivňovat další extrémisty a zákony mu to umožňují.
Jeho život pro společnost žádným přínosem nebude.
V jeho případě ani nehrozí, že by se soud zmýlil, k vraždám se přiznal 
a o jeho hrůzném činu není vůbec žádných pochyb.

Pro mne je to chladnokrevný vrah a zasluhuje smrt,  nezávisle na tom,  zda ho prohlásí za schizofrenika či extrémistu. Narůstá agresivita ve společnosti?

Nemyslím, že by agresivita ve společnosti narůstala, spíš se oslabuje naše obrana proti patologické agresivitě. Někteří psychopati jsou natolik nebezpeční, že by neměli být na svobodě, a přesto na svobodě pobíhají. Jak se můžeme proti psychopatům bránit? Po zrušení trestu smrti jsem navrhoval, aby vznikl institut ochranné detence. V detenčním ústavu - nebyl by to kriminál, ale hlídané zařízení - by tito lidé byli izolováni tak dlouho, dokud jejich nebezpečnost nevyhasne nebo se nesníží na přijatelnou úroveň. Pseudohumanisté tvrdí, že takoví lidé mají právo na svobodu, byť je jen otázkou času, kdy někoho dalšího zabijí. Jste zastáncem trestu smrti? Nejsem zastáncem trestu smrti, i když problémy s psychopaty řešil definitivně a jejich počty se tak omezovaly. Dnes na ně nemáme. Dostanou dvacet let nebo doživotí, a když se chovají slušně, jsou jednou venku a jedou v tom zase. Nevidím jediný důvod, proč by měla být brutálním zločincům dána další možnost zanechávat za sebou mrtvé. Právo potenciální oběti na život by mělo být postaveno výš než právo vraha vraždit. Rozumná společnost se musí bránit. Neobáváte se omylu? Psychologickým a psychiatrickým vyšetřením lze zjistit, zda zkoumaný člověk je nebezpečný či nikoli, a to poměrně dost přesně, i když ne naprosto. Dlouhodobá detence ale není ve srovnání s absolutním trestem nevratná. Lidovci dřív prosazovali americký model "třikrát a dost". Po třech trestných činech by člověk jako nezpůsobilý k životu ve společnosti dostal doživotí. Je to přijatelné řešení? Zavřít na doživotí někoho, kdo se třeba dopouští málo závažné kriminality, je příliš tvrdé. V mnoha případech by se to mohlo dotknout především Romů, takže bychom byli nařčeni z rasismu. A v některých případech by se pachatelé i po jedné vraždě nebo pokusu o ní již neměli dostat ven. Měly by být tresty tvrdší, aby potenciální pachatele odradily? Psychopaty nebo sociopaty tresty neodradí. Fungují na nás slušné lidi, protože dbáme na svoji pověst a přijde nám hloupé, abychom byli považováni za lumpy. Hrozba trestu také dobře funguje na neurotiky. Jsou úzkostní i normálně, hrozba trestu hladinu úzkosti ještě zvyšuje a trestnou činnost nepáchají. Uvědomují si psychopati a recidivisté riziko dopadení? Uvědomují, ale méně. Strach zahánějí různými způsoby - dají si skleničku na kuráž nebo nějakou drogu, někdy i hudba nebo autosugesce dokáží potlačit obavy. Často se sami považují za nepolapitelné. Jedenáctkrát trestaný recidivista mi jednou řekl, že ho již nechytí, protože konečně ví, jak na to. Vyšetřoval jste tisíce kriminálníků. Překvapují vás občas něčím? V roce 1985 jsem jako konzultant posuzoval "spartakiádního vraha" Jiřího Straku. Fascinovalo mne, kde se to v tak chytrém a sympatickém šestnáctiletém klukovi bere. Očekával jsem nějaké hlubinné problémy, ale po čase jsem zjistil, že v něm žádné hlubiny nejsou. Jeho osobnost je prázdná, nemá žádné svědomí, city. Straka neměl žádné skrupule, nebylo v něm nic, co by bránilo trestné činnosti. Zavraždil tři ženy, ale to nejsou jeho jediné oběti. Kromě zavražděných jsou ještě postiženy rodiny a přátelé, minimálně dalších patnáct lidí. Překvapila vás snaha dostat Straku ven? Propuštění člověka, který byl jednou označen za nebezpečného, je problém odborný - sexuologický, případně kriminologický a právní. Co mne ale překvapilo, byla některá vyjádření lidí, kteří jej měli v péči. Nemyslím si, že je vhodné považovat pacienta za přítele, tykat mu a oslovovat jej křestním jménem. To nesvědčí o jejich profesionalitě. Ve filmu Natural born killers (Takoví normální zabijáci) se sérioví vrazi stávají populárními hvězdami, davy lidí je přes jejich strašné činy obdivují. Je to normální? Může se stát, zvlášť u psychopata, že lidé k němu cítí sympatie. Takový člověk má určitý šarm, dokáže získat lidi na svoji stranu. Na tom třeba selhal mechanismus prezidentských milostí v případě Zdeňka Rangla. Znalecké posudky jej hodnotily jako agresivního, vysoce nebezpečného anetického psychopata. Přesto dostal z neznámého důvodu milost a do roka vraždil znovu. Jak k tomu došlo? Rangl se dostal do vězení už jako mladistvý. Dvakrát se popral se spoluvězni a rozmlátil jim hlavy kladivem. Po revoluci se ale do něj zamilovala pracovnice vězeňské služby a vymohla přerušení trestu. Rangl utekl, skrýval se u ní, a po dopadení se vrátil do Valdic. Tam si ho oblíbil jeden sociální pracovník a požádal o milost. Jeden z našich předních sexuologů se ve svém posudku postavil za Rangla jako v podstatě slušného člověka, přestože se ostatní znalecké posudky vzácně shodovaly na jeho nebezpečnosti. Po propuštění Rangl vykrádal chaty a byty, pokoušel se dostat do cizinecké legie. Nakonec si v Německu vyčíhal starého muže a ubil ho, jak jinak, kladivem. Potom dostal 24 let. Kdo jeho milost podepsal, je víceméně spolupachatelem. Odpovědnost nese právní oddělení Hradu? Formálně milost podepsal prezident Havel, proto nese odpovědnost. Ranglův případ je evidentní selhání. Institut milosti je výjimečná záležitost. Nemůže nahrazovat soud pokud jde o výrok o vině, pouze napravovat tvrdost zákona, pokud jsou k tomu důvody. Po 11. září se široce diskutuje problém terorismu. Někteří lidé dokonce vyslovili přesvědčení, že si to Amerika zasloužila a terorismus jako akt zoufalství může být legitimní. Souhlasíte? Může mne trefit šlak, když slyším nebo čtu takové věci. Pracovitost není zločin. To, že vyděláte peníze, ještě nikoho neopravňuje k tomu, aby vás praštil nebo píchnul do zad a sebral je. Stejný postoj je dnes k USA. Amerika je bohatá země, ale to má nějaký důvod. Lidé jsou motivovaní k práci a k úspěchu, americká ekonomika je nejsilnější na světě. A teroristický útok není aktem zoufalství. Tím je spíše sebevražda. Co tedy terorismus je? Terorismus je kriminalita jako každá jiná. Stejně jako jiné skupiny organizovaného zločinu se teroristické skupiny orientují na kriminální podnikání. Terorista si stejně jako kriminálník tvoří obranné mechanismy, říká se tomu racionalizace, kdy své trestné činnosti podsouvá jiné motivy, aby obhájil sám sebe a nevypadal špatně. Politickými nebo náboženskými ideály terorista maskuje svůj kriminální životní styl. Všední život obyčejného člověka, který chodí do práce a stará se o děti, je pro některé lidi nesmírně nudný, potřebují vzruch. Loupení, vraždy nebo teroristické akce jsou věci, které mohou naplnit jejich silnou touhu po dobrodružství. Ani v případě boje za svobodu není terorismus legitimní? Nepovažuji žádný terorismus, tedy použití organizovaného násilí proti nezúčastněným osobám, za legitimní. Lze snad přijmout, pokud někdo vytvoří nebo osvobodí stát regulérním bojem nebo válkou. Zabíjet nevinné lidi, kteří s bojem o moc nemají nic společného a při dobré propagandě by mohli s deklarovanými cíli teroristů i souhlasit, to považuji za nechutné. Palestinský atentátník dá pumu do autobusu a zabije třeba patnáct nevinných lidí, včetně dětí. Ti přece nejsou žádní okupanti. Arafat má za sebou dlouhou teroristickou kariéru a přesto dostal Nobelovou cenu míru.  Nobelova cena míru je účelová záležitost, člověk s krvavýma rukama by ji dostat neměl. Arafat nakonec ukázal, že teroristické kořeny v sobě nezpřetrhal a padl kvůli němu mírový proces na blízkém východě. Forenzní psycholog a soudní znalec PhDr. Karel NETÍK, CSc, pracoval v létech 1979-90 ve Výzkumném ústavu kriminologickém, později vedl výzkumnou skupinu na Generálním ředitelství Vězeňské služby ČR. Předseda Asociace forenzních psychologů, přednáší na vysokých školách, publikuje. Z tisku k věci: Foto: Profimedia.cz17.04.2012 - Text: Lubomír Heger Nehodlám tu vyzývat k tomu, abychom bděle odhalovali potenciální střelce, kteří by jednou mohli mordovat naše krásné plavovlasé dcery na břehu fjordu. Odmysleme si Breivikův hrůzný čin z loňského července a zbude nám člověk, jehož názory většina tzv. slušné evropské společnosti víceméně sdílí. Kdyby nezačal vraždit nevinné, mohl být dokonce hrdinou.  Kus Breivika má každý z nás v sobě Muslimové převezmou tento kontinent ještě do konce století. Namísto kostelů budou evropským městům a vesnicím dominovat mešity. Multikulturalismus selhal, ať si přistěhovalci táhnou, odkud přišli – chcete říci, že tohle nejsou i vaše názory? V tom případě doporučuji, abyste se přeptali v širším rodinném kruhu. Vsadím honorář, že alespoň polovina příbuzných se pod ně podepíše. Představme si, že by Anders Breivik loni v červenci nezačal nesmyslně střílet na sociálně demokratickou omladinu, a namísto toho by se třeba upálil, když by předtím přečetl několik vět ze svého manifestu. Zástupy lidí by ho uctily jako moderního proroka a z jeho spisů by se dnes citovalo hojněji než z Nostradama. Neobsahují nic, co by bylo v příkrém rozporu s většinovým cítěním. „Dali jsme míru šanci, teď přišel čas povstat.“ „Jestli to dnes nevyčistíme, zítra bude pozdě.“ Která z těchto vět vám zní nebezpečněji? První napsal Breivik v manifestu nazvaném „2083: Vyhlášení evropské nezávislosti“. Ta druhá je z programu švýcarských vlastenců. Anebo: „Ne každý muslim je terorista, ale naprostá většina teroristů jsou muslimové.“ Tohle okřídlené rčení naposledy zopakoval respektovaný univerzitní profesor Ota Ulč v jakémsi rozhlasovém fejetonu. Stejně tak byste se mohli větou „ne každý fanoušek je chuligán, ale většina rowdies fandí fotbalu“ pokoušet usvědčit ze zločinné podstaty kopanou. Většina teroristů jsou muslimové – když takové zjevení božské pravdy zazní z rozhlasu třeba u nedělního oběda v Horní Plané, začne i upejpavé hospodyni tepat krev ve spáncích, jako by právě zaslechla zpěv Božích bojovníků. Jestli jsme ještě v 90. letech rozlišovali mezi „muslimy“ a „islamisty“, dnes mezi nimi nevidíme o moc více rozdílů, než kolik typický muslim – chci říci islamista –  vidí mezi odhalenou ženou a prostitutkou. Kam vystěhovat? Jistě, lidé věří spoustě nesmyslů. Třeba tomu, že selhal multikulturalismus. Co to vlastně je? Lidé ho nejčastěji chápou jako ilustraci z jehovistické bible, na níž se černí drží za ruce s bílými a z dálky jim mávají žlutí. Zrovna tak byste mohli dokazovat selhání „vílismu“, kdyby byl někdo dostatečně šílený na to, aby zformuloval teorii, že všechny ženy jsou víly. Jestliže je však amorfní strašák jménem „multikulti“ opravdu na smrtelném loži, nesmíme mu to za žádnou cenu prozradit. V budoucnu na něj totiž budeme spoléhat ještě více než dnes. Proč? Protože bez muslimů se v Evropě jednoduše neobejdeme. Jen oni mohou zachránit náš projekt ze všech nejmilejších, tedy sociální stát. Sociální stát má při dnešním nastavení ve většině zemí EU životnost okolo patnácti let. Ovšem jen za předpokladu, že se počet obyvatel nebude snižovat. To se dnes daří víceméně jen ve Francii, v níž připadá 2,1 dítěte na ženu. Ve Francii žije okolo šesti milionů muslimů. Už vám to dochází? Bez mnohem vyšší porodnosti žen alžírského a marockého původu by Francouzi dávno nastoupili vymírací trend jako ostatní. Jak chcete za těchto okolností posílat muslimy domů? Kam domů? Nějaké čtyři pětiny z nich se ve Francii narodily. Podle jakého paragrafu? Anebo jim chcete za to, že odejdou, platit, jak navrhuje Geert Wilders? Čím platit? Evropští státníci včetně pravičáků, tedy Camerona, Merkelové a Sarkozyho, se ve skutečnosti modlí, aby multikulti vydrželo co nejdéle. Nemají pro něj absolutně žádnou alternativu. Tedy žádnou reálnou alternativu. Teoreticky mohou samozřejmě vyhlásit demontáž sociálního státu. Co kdyby pro začátek zrušili třeba podporu v nezaměstnanosti? Vyvolá to trable takových rozměrů, na jaké se muslimové nezmohou ještě sto let, i kdyby každá islámská fanatička porodila dvacet islámských fanatičátek. Všechny obchody podél Champs-Élysées po třech měsísích bez sociálních dávek padnou za oběť nájezdům čistokrevných Galů. Za každou nevyplacenou dávku vzplane jeden automobil. Těšíme se, až nás porazí Muslimy v Evropě nemá cenu mytizovat. Ovládnutí kontinentu islámem by předpokládalo pokračování současných demografických trendů donekonečna, k čemuž nedojde už kvůli lidem, jako je Wilders nebo Le Pen. Němečtí Turci, britští Pákistánci, francouzští Alžířané a švýcarští Albánci nemají nic společného, dokonce ani jazyk. Představa, že jsou mocnou silou, která se chystá ovládnout kontinent, by je upřímně udivila. Radikální islám je jen dočasná identita zoufalců z ghett, stejně jako mají propuštění kovodělníci blíže tomu, aby se stali agresívními rowdies. Dejte mladým lidem v Ostravě pořádnou práci a do roka se polovina fanoušků Baníku přesune za televizor s plechovkou piva. Zároveň si nemá cenu islám idealizovat. Rozlišovat mezi islámem a islamismem mají občas potíž i sami muslimové. Islamismus svým politickým smýšlením opravdu ustrnul ve středověku. Několik tisíc „učenců“ a ímámů si doopravdy přeje smést euroamerickou civilizaci a nastolit v Evropě chálífát. Dalším milionům evropských muslimů se ta myšlenka alespoň trochu zamlouvá. Alespoň někdy. Jenže smést tuhle civilizaci se v minulosti pokoušely těžší váhy; včetně SSSR. Proč by v tom mělo uspět pár zoufalců, kteří čerpají inspiraci od ještě větších zoufalců z hliněných domků kdesi ve střední Asii? Proč by měli tihle blouznivci v turbanech porazit šestsetmilionovou populaci, která disponuje třemi čtvrtinami zbrojního arzenálu planety a většinou peněz, která byla kdy vytištěna? Přes výše uvedené budou bludy, jimž podlehl Anders Breivik, ještě dlouho v myslích „slušné“ evropské společnosti rezonovat. Jakoby každý mozek Evropana disponoval několika miliony buněk, které při zmínkách o islámské kolonizaci propadají chiliastickému nadšení a žádají si velké činy. Každý máme v sobě kus Breivika.

Robert Doisneau 100 let

Robert Doisneau - mistr fotografie.

Dnes slavíme výročí - 100 let od jeho narození.

Motto:

„Paříž je divadlem, kde za lístek platíme ztraceným časem.“

Robert Doisneau v r.1992

Narodil se roku 1912 v měšťanské rodině v Gentilly v oblasti Champagne. Roku 1929 ukončil studium grafických umění, absolvoval s diplomem v oborech rytectví a litografie na École d´Estienne v Chantilly a od roku 1930 byl zaměstnán jako fotograf - pomocník sochaře André Vigneau. Roku 1931 se seznámil s Pierrette Chaumaison, o tři roky později se s ní oženil, měli dvě dcery, z nich jedna byla asistentkou v jeho ateléru až do jeho smrti.

Svůj první fotografický seriál zveřejnil roku 1932 v časopise L'Excelsior. Od roku 1934 působil jako reklamní fotograf firmy Renault, byl však propuštěn roku 1939 pro opakované pozdní příchody do práce. Téhož roku nastoupil do francouzského hnutí odporu, kde byl během 2.světové války činný jako voják, fotograf a tiskař.

Po válce nastoupil roku 1946 do fotografické agentury Rapho; v letech 1949 až 1952 byl fotografem módního magazínu Vogue. Během fotografování s ním po Paříži často chodil básník Jacques Prévert. V roce 1956 získal ocenění Prix Niépce. Roku 1978 se konala retrospektivní výstava jeho fotografií v Chalon-sur-Saône, další pak roku 1992 v Muzeu moderního umění v Oxfordu. Poslední snímek vyfotografoval 25.září 1993. Zemřel roku 1994 v Montrouge na předměstí Paříže.

Proslavil se zejména snímkem Milenci před radnicí, portréty Jacquese Préverta a Pabla Picassa. Spolu s Henrim Cartier-Bressonem patří k nejznámějším francouzským fotografům. Zúčastnil se fotografické mise Mission photographique de la DATAR – dokumentace městské a venkovní krajiny ve Francii. První výstava jeho fotografií v Česku se konala od prosince 2007 do ledna 2008 ve Francouzském institutu v Praze.

Svou vynikající tvorbou inspiroval mnohé další fotografy.
Elliot Erwitt:

 Jacques Prévert  


To nezpívám já
ale láska kterou jsem ztratil

ale květy které jsem spatřil 

to se nesměju já 

ale víno které jsem vypil 

to nepláču já 

Tři sirky jedna po druhé škrtnutá do noci 
První abych viděl tvůj celý obličej 
Druhá abych viděl tvé oči 
Poslední abych viděl tvá ústa 
A tma pustopustá, aby to vše mi připomněla 
když ležíš v objetí mého těla.

Zip ti sjel po bocích

a sladká bouře tvého milostného těla

se celá rozsršela

najednou vprostřed tmy

A tvoje šaty padly beze zvuku

na lesklé parkety

jako když slupka z pomeranče na koberec padá

Ale nám pod nohama

křupaly jejich perleťové knoflíčky jak jadérka

Oranži

plode zvoucí

hrot tvého ňadra maní

nakreslil novou čáru štěstí

na mé dlani

Oranži

plode zvoucí

Slunce Noci.

 Pablo Picasso

Poslední večeře Páně

Usedli ke stolu
Nevečeří pospolu
Trochu je bolí hlava
Hlavy nad řadou vyrovnaných talířů
Ale nejde to hodit všechno za hlavu zleva ani zprava

http://www.lachiacchiera.it/robert-doisneau-logo-di-google-per-il-maestro-della-fotografia-36722/#ixzz1s0GE6syL 
ImpressioniFotografiche: Robert Doisneau Kiss
Zde najdete jeho nezapomenutelné momentky.

Doufám, že Vám nevadí, že jsem do úžasných fotografií Roberta Doinsneaua
vložila pár nezapomenutelných básní jeho dobrého přítele Jacquese Preverta.
Toulali se po Paříži spolu a každý z nich ztvárnil své dojmy po svém.


Šel jsem na trh s ptáky
a koupil ptáky
pro tebe
má lásko


Šel jsem na trh s květinami
a koupil květiny
pro tebe
má lásko


Šel jsem na trh se starým železem
a koupil řetězy s těžkými okovy
pro tebe
má lásko


A potom jsem šel na trh s otrokyněmi
a hledal jsem tě tam
ale nenašel jsem tě
má lásko.

Jak namalovat portrét ptáka (Else Henriquezové) Musíte nejdřív namalovat klec s otevřenými dvířky pak namalovat pro ptáka něco krásného a prostého a milého co ptáka přiláká postavit plátno poblíž stromu na zahradě v hájku nebo v lese ukrýt se za strom a mlčet nehnout ani brvou... Někdy pták přiletí hned se vší kuráží a jindy váhá celé roky než se odváží Nesmíte ztratit trpělivost čekat čekat třeba celou věčnost Čas čekání však není nijak úměrný kvalitě obrazu Když konečně pták přiletí pokud přiletí že musíte mlčet z hloubi duše počkat až vletí do klece a když je uvnitř musíte zlehka zavřít štetcem dvířka a potom smazat všecky mříže a dávat pozor abyste mu nezkřivili ani pírko Musíte namalovat strom a najít ptáka tu nejkrásnější větev a namalovat listí na větvích a svěží vánek sluneční paprsky a bzukot hmyzu v žáru léta a potom čekat až pták začne zpívat Jestliže nezpívá je to zlé znamení znamení že obraz není k ničemu než k vyhození Když zpívá je to dobré znamení znamení že obraz je bez kazu Zlehýnka vytrhněte jedno z ptačích per a napište své jméno v rohu obrazu.

Pour faire le portrait d'un oiseau Peindre d'abord une cage avec une porte ouverte peindre ensuite quelque chose de joli quelque chose de simple quelque chose de beau quelque chose d'utile pour l'oiseau placer ensuite la toile contre un arbre dans un jardin dans un bois ou dans une forêt se cacher derrière l'arbre sans rien dire sans bouger... Parfois l'oiseau arrive vite mais il peut aussi mettre de longues années avant de se décider Ne pas se décourager attendre attendre s'il le faut pendant des années la vitesse ou la lenteur de l'arrivée de l'oiseau n'ayant aucun rapport avec la réussite du tableau Quand l'oiseau arrive s'il arrive observer le plus profond silence attendre que l'oiseau entre dans la cage et quand il est entré fermer doucement la porte avec le pinceau puis effacer un à un tous les barreaux en ayant soin de ne toucher aucune des plumes de l'oiseau Faire ensuite le portrait de l'arbre en choisissant la plus belle de ses branches pour l'oiseau peindre aussi le vert feuillage et la fraîcheur du vent la poussière du soleil et le bruit des bêtes de l'herbe dans la chaleur de l'été et puis attendre que l'oiseau se décide à chanter Si l'oiseau ne chante pas C'est mauvais signe signe que le tableau est mauvais mais s'il chante c'est bon signe signe que vous pouvez signer Alors vous arrachez tout doucment une des plumes de l'oiseau et vous écrivez votre nom dans un coin du tableau.

Trakař aneb Velké vynálezy Páv vytvoří kolo náhoda dílo dokončí Bůh se posadí dovnitř a člověk ho tlačí.

Jedním slovem: Nádhera.

Ekonomické poselství

Převzato od Václava Klause:

http://www.klaus.cz/clanky/3079

 

Žofínské fórum 2012:
V naší zemi i v Evropě musí nastat radikální změna

10. 4. 2012

Děkuji organizátorům za opětovné pozvání na Žofínské fórum. Nevím, kolikáté mé vystoupení zde na Žofíně to už za ta dlouhá léta je, ale vím, že jsem zde byl naposledy v březnu 2010, tedy před dvěma roky. Během této doby se toho u nás doma, ale i v Evropě a ve světě událo mnoho. Stejně tak ale platí, že se mnohé potřebné věci neudály a že mnohé zůstalo při starém. Chce se mi dodat, bohužel. Stále je – nesmírně populisticky – propagováno, že je třeba změnit lidi, zatímco je třeba změnit systém. Že je třeba změnit lidi a ne systém hlásal už komunismus.
Pozorně jsem si pročetl text svého minulého vystoupení a mám dojem, že bych z něj měl leccos zopakovat. Snad nikoli z důvodu absence nových nápadů, či z důvodu strnulosti a nepružnosti mého myšlení, ale spíše proto, že svou aktuálnost v mnohém neztratil. Tehdy jsem např. řekl, že „dnešní finanční a ekonomická krize nebyla způsobena selháním trhu, jak se nám různí politikové snaží namluvit, ale selháním chování některých ekonomických subjektů pohybujících se v rámci systému státem, resp. právě těmito politiky velmi podvázaného, pokřiveného a deformovaného trhu“. Na tom nemám co měnit, platí to pořád a nedávná (nebo snad ještě i dnešní) vajíčková krize to jenom potvrzuje. Mnoho lidí tomu však stále nechce rozumět.
Před dvěma lety jsem řekl i to, že „naším skutečným ekonomickým problémem je stav veřejných financí, rychlý růst zadlužení státu a naprostá nemožnost tuto situaci změnit, či dokonce vyřešit pouhým znovunastartováváním ekonomického růstu, v což bohužel někteří naši ekonomové a politikové stále doufají. Jestli potřebujeme něco, pak je to vymanění se z dluhové pasti.“ Dnes snad ví už i naše parlamentní opozice, na rozdíl od opozice neparlamentní, že je naše žití na dluh neúnosné a že ho neodstraní pouhé zrychlení ekonomického růstu, nemluvě o tom, že žádné takové, tolik potřebné zrychlení růstu u nás není na pořadu dne a že nemáme žádné nástroje, jak ho vyvolat.
Evropská unie při současných plánech na přetvoření sebe sama v unii fiskální najednou v lednu objevila, že se máme zabývat nikoli celkovým, ale tzv. strukturálním deficitem státního rozpočtu. Nebylo náhodou, že jsem zde před dvěma lety řekl, že „tzv. strukturální, čili nikoli cyklický deficit státního rozpočtu u nás existuje minimálně od roku 1998, kdy došlo k uvolňování laviny rozpočtových deficitů naší první socialistickou vládou“ a že se situace sama od sebe v dalších letech zlepšit nemůže. I to platí dodnes.[1]
V závěru svého vystoupení jsem varoval, že se nemůžeme spoléhat na to, že jsou v některých zemích západní Evropy rozpočtové schodky a státní dluh vyšší než u nás, neboť „otevřenost naší ekonomiky, její relativně malý rozměr a její geografické umístění ji činí vysoce zranitelnou, jakmile by světové finanční trhy ztratily důvěru v naše státní finance.“ Tyto věty je možné rozvíjet, doplňovat, kvantifikovat, ale na jejich podstatě se tím nic nezmění.
Své minulé vystoupení jsem zahájil větou, že „o Evropské unii zde dnes mluvit nehodlám, neboť Žofínské fórum má být o nás.“ To je určitě pravda. O Evropě jsem mluvil např. předevčírem v Paříži, ale více a více si uvědomuji, že je stále legitimnější otázkou, co znamená námi téměř podvědomě používaný obrat „o nás“. V současnosti existující velmi rozsáhlé přesunutí pravomocí z České republiky do Evropské unie znamená, že se fakticky nacházíme ve stavu jistého „dvoustátí“, neboť se o nás rozhoduje na dvou místech, ne na jednom. To vede – nevyhnutelně – k rozmazání jednoznačné odpovědnosti a tato specifická ne-zodpovědnost je jedním z charakteristických rysů dnešního evropského uspořádání. Proto má smysl mluvit o EU i zde.
V listopadu loňského roku jsem na toto téma vydal knihu s názvem „Evropská integrace bez iluzí“. Při jejím představování jsem řekl, že je to kniha aktuální, ale nikoli „aktualistická“. Nepovažuji to za slovní hříčku. Chtěl jsem tím říci, že obsahuje úvahy natolik obecného typu, že je příští summit EU nebo nové ratingové hodnocení toho či onoho státu eurozóny nijak neovlivní. Věřím, že knihu nebudu muset přepisovat.
Nejde mi v ní o jednotlivosti, ale o celek, protože jsem přesvědčen o tom, že se žádnou změnou jednotlivostí tolik potřebný obrat v Evropě dosáhnout nedá. Tento obrat, nikoli malý posun, je však nezbytný. Chtěli-li bychom ho docílit, plyne z toho i něco důležitého pro každého z nás. Měli bychom si uvědomit, že nejsme a zejména nesmíme být pasivními figurkami na šachovnici jakéhosi objektivně se prosazujícího historického procesu, ze kterého není vyhnutí. To, co se dnes v Evropě děje, žádný nevyhnutelný proces není. To děláme my, lidé žijící v Evropě, občané jednotlivých evropských zemí. Proto se i my musíme co nejrychleji stát „figurkami“ aktivními, aby za nás na evropské šachovnici netahal někdo jiný – jako je tomu dosud.
Trápí mne, že si lidé u nás, ale i jinde v Evropě, dostatečně neuvědomují téměř každodenně probíhající zesilovaní, resp. prohlubování evropské integrace, ke kterému dochází neustále. Zkratky EHS, ES, EU, které etapy jejího vývoje poměrně výstižně popisují, jsou velmi výmluvné samy o sobě a leccos z toho naznačují.
Nyní se nacházíme ve velmi nestabilním mezistavu Evropské měnové unie (EMU), který – jak už dnes snad chápou téměř všichni – dlouhodobě existovat nemůže. Mnozí jsme to věděli už dávno. Před několika dny jsem ve svých starých výpiscích hledal jakýsi pozapomenutý odkaz a objevil jsem přitom svůj výrok na Světovém fóru v americkém Beaver Creek v červnu 1997, kde jsem tehdy, tedy před 15 lety, řekl, že přijetí společné evropské měny bude vést k „nevyhnutelné cestě od EMU k EFU a nakonec k EPU“. Právě to se dnes děje. V současnosti připravovaný tzv. fiskální pakt je velkým krokem k EFU (k Evropské fiskální unii) a lucemburská eurokomisařka Vivian Redingová, viceprezidentka Evropské komise, v polovině letošního března veřejně představila svůj plán jak do roku 2020 vytvořit Evropskou politickou unii s celoevropskou vládou. Tento její návrh u nás nikdo nekomentoval. Ani jeden politik, ani jeden novinář.
Nejviditelnějším symbolem dnešní nestabilní mezifáze evropského integrování se stalo Řecko. Opakovaně protestuji proti tomu, abychom si to zjednodušovali a za viníka potíží EMU označovali jednu relativně malou zemi. Řecko EMU nevymyslelo a nezkonstruovalo. Řecko do EMU také nejen vstoupilo, ono tam bylo i lákáno a přijato. Řecko si nejen za nepřiměřeně výhodných podmínek nadměrně půjčovalo, Řecku i bylo půjčováno. Vina, je-li vůbec toto slovo správné, je tedy daleko složitější (a rozloženější). To, co se dnes děje – jak říká velmi trefně viceguvernér ČNB Vladimír Tomšík – není pokusem o záchranu Řecka, je to „spíše zvláštní pokus na Řecku“ (Newsletter CEP, březen 2012). To se mi zdá nesmírně výstižné. Řecko je obětováno, aby byl zachráněn projekt EMU.
Otevírání se zemí a integrování se v ekonomickém smyslu je nepochybně pozitivem, nikdy jsem neřekl opak, ale evropští politikové se dopustili omylu v příliš optimistickém odhadu potenciálních ekonomických přínosů takovéto teritoriální integrace a v tom, kolik toho slibovali voličům svých zemí. Řekněme to jasně a nekompromisně. Výhody liberalizace evropského ekonomického (a nejen ekonomického) prostoru jsou zřejmé a nikdo je nezpochybňuje, ale proti tomu stojí stejně nezpochybnitelné náklady, tedy nevýhody centralizace, násilné homogenizace a standardizace velmi různorodého kontinentu. Výhody plynoucí z toho prvního již byly navíc do značné míry tzv. „zkonzumovány“, nevýhody toho druhého na evropský kontinent teprve (a stále více) doléhají. Ekonomické parametry jednotlivých evropských zemí jsou objektivně existujícími veličinami, nikoli plánovacími čísly v rukou evropských komisařů, které je možné podle potřeby měnit.
Vyvrcholením ambicí násilné unifikace kontinentu bylo vytvoření jednotné měny pro 17 velmi různorodých států, která se pro ně zcela nevyhnutelně stala nepříjemnou „svěrací kazajkou“. Jako hlavní argument ve prospěch volby tohoto měnového uspořádání byl opakovaně uváděn pozitivní efekt tzv. usnadňování transakcí díky jedné měně, ale nikdo nechtěl slyšet o negativních efektech jednotného měnového kursu, jednotných úrokových sazeb, jednotné měnové politiky. Ekonomické subjekty, ale i celé státy díky tomu ztrácely (a ztrácí dodnes) nepostradatelné a ničím nenahraditelné ekonomické signály.
Chybou bylo i mylné chápání údajných pozitiv denacionalizace Evropy, resp. potlačení úlohy států v ní a její tzv. komunitarizace. Mimo standardní demokratické procesy, jako produkt nebezpečné ideologie globálního (v našem případě kontinentálního) vládnutí, vznikající supranacionální evropský stát je nutně vládnutím bez občana, pohrdáním demokracií, vlastně postdemokracií. To se dnes eufemisticky (a jakoby to vlastně ani moc nevadilo) odbývá slovem demokratický deficit, aniž by bylo jedním dechem dodáváno, že je deficit tohoto typu neméně fatální než deficit státních rozpočtů a že tento deficit není odstranitelný, protože na úrovni kontinentu žádná demokracie být nemůže. Demokracie může být maximálně na úrovni státu, výše ne.
Toto nedoceňovat, resp. si neuvědomovat je umožňováno dosud úspěšným, ale strašlivě mylným útokem dnešních eurokratů a eurofilů (a jak říká John Fonte „transnacionálních progresivistů“) na všechno národní či nacionální, aniž by si tito lidé uvědomovali, že bez národa, bez této důležité složky uspořádání jakékoli větší lidské společnosti, to nejde. Jistý pocit identity a z ní plynoucí elementární sociální koheze je základním tmelem jakékoli komunity, i státu. Tento tmel v Evropě chybí a není ničím umělým či abstraktním nahraditelný. Určitě ne zvětšováním počtu úředníků v Bruselu či zvětšováním rozsahu celoevropské legislativy.
Jsem přesvědčen, že musí dojít k fundamentální změně paradigmatu jak ohledně evropského integrování, tak ohledně evropského ekonomického a sociálního modelu. Nebude-li to provedeno jako organizovaná politická změna, dojde k vývoji spontánnímu, anarchickému a ten bude všemi svými důsledky horší. Je třeba provést natolik hluboké změny, které nemohou být tématem jednání a rozhodování vrcholného summitu evropských politiků v Bruselu či jinde. Jde o něco úplně jiného. Jde o systémové změny, které vyžadují – prostřednictvím politického procesu (nikoli jednoho zasedání) – změnit základní paradigma našeho chování a našeho myšlení. Pokusím se je shrnout do šesti bodů:
1. Osvoboďme se od dosud nedotknutelné doktríny evidentně neproduktivní, protože příliš paternalistické sociálně-tržní ekonomiky, která je navíc ekonomicky čím dál tím více neúnosná narůstáním role, kterou v ní hraje zelená ideologie.
2. Smiřme se s tím, že ekonomické přizpůsobovací procesy trvají nemalý čas a že netrpěliví politici svým překotným aktivismem situaci většinou jenom zhoršují. Nechme trh fungovat. Politika se má eventuálně pokoušet pomáhat vytvářet dlouhodobé předpoklady pro fungování trhu a pro zdravý ekonomický růst, nemá se snažit svými zásahy ekonomický růst přímo zabezpečovat.
3. Připravme radikální plán na snížení státních výdajů – což není možné beze změny sociálního systému – a přestaňme s pokusy řešit existující deficity státních rozpočtů zvyšováním daní. To je dlouhodobě, ale i krátkodobě zcela iracionální. Plán snižování státních výdajů se musí primárně orientovat na snižování mandatorních výdajů, neboť na první pohled zdánlivě snadnější omezování výdajů tzv. „ostatních“ je z dlouhodobého hlediska v podstatě nevýznamné a z krátkodobého pro ekonomiku evidentně škodlivé.
4. Zastavme sice plíživý, ale o to trvalejší nárůst zelené legislativy. Zabraňme, aby „zelení“ (poschovávaní v různých politických stranách) do svých rukou převzali celou naši ekonomiku pod praporem tak nesmyslných názorů, jako je doktrína globálního oteplování.
5. Skončeme s centralizací, regulací, harmonizací a standardizací evropského kontinentu a po půl století cesty tímto směrem začněme s decentralizací, deregulací a desubsidizací ekonomiky a celé společnosti.
6. Usilujme o návrat demokracie do Evropy s vědomím toho, že demokracie může existovat pouze na úrovni států, nikoli na úrovni kontinentu. Z výletu k supranacionalismu se pokorně vraťme k intergovernmentalismu, na němž byla Evropa po staletí založena.
Celá tato změna musí být postavena na radikálním omezení úlohy státu v ekonomice a v celé společnosti. Dnešní stát – u nás i jinde v Evropě – vlastní, řídí, reguluje, povoluje nebo zakazuje, dotuje, subvencuje, „grantuje“ a to všechno je zdrojem lobbistického hledání výhod a zvláštních přístupů k politikům a jejich úředníkům, to všechno je ideálním podhoubím pro vznik korupce. Bojovat s ní se dá jedině zmenšováním role státu (a všech jeho odnoží).
Říkám-li stát, myslím tím i stát evropský. Za příklad velmi aktuálního korupčního systému musím uvést systém evropských dotací, v němž naši a bruselští úředníci – tedy vůbec ne politici – bez jakékoli odpovědnosti přerozdělují peníze evropských daňových poplatníků na velmi měkké, a často velmi málo potřebné projekty. Není lepšího příkladu objektivně existujícího korupčního prostředí než právě tento systém.
Nemyslím, že je s tím vším možné dlouho čekat. Musí se to začít dělat hned. Jak už jsem dnes jednou řekl, neprovede-li se to organizovaně, nastane to samo. Samozřejmě s daleko horšími důsledky pro stamiliony obyvatel Evropy, včetně obyvatel naší země.
Václav Klaus, vystoupení na Žofínském fóru, Žofín, Praha, 4. dubna 2012
Ve zkrácené verzi publikováno v týdeníku Euro dne 10. dubna 2012.

[1] Tímto problémem jsme se podrobně zabývali minulý týden na semináři Centra pro ekonomiku a politiku, který měl velmi výstižný název: „Strukturální schodek rozpočtu: měkký ukazatel k tvrdým trestům?“.

TAK PRAVIL KLAUS

© Miroslav Vomáčka
Perokresba A4, 5/2011

---

Souhlasím s okamžitou PĚRESTROJKOU EVROPY.

Nelze budovat socialistickou Evropu s kapitalistickými výdobytky!

V opačném případě žádám návrat k CHOZRASČOTU
a též, abych byla popravena zastřelením před nastartovanou Pragou V3S.
*
Odůvodnění: LEPŠÍ UŽ TO NEBUDE.

Velikonoční poselství

Miluj Bližního svého jako sebe sama.

Já jsem Cesta, Pravda a Život,
kdo ve mně věří, žije život věčný.

Velikonoce znamenají,

že láska a život jsou silnější než smrt,

že hrob není konečnou stanicí života,

že pouta, která brání našemu životu, se rozvazují,

že skrze vzkříšení můžeme objevit nový život,

že ve víře v Ježíšovo vzkříšení můžeme zakoušet vzkříšení i my sami na sobě

a že můžeme k životu probouzet i druhé.

Kristus byl vzkříšen jako první, v něm všichni dojdou života.

Ježíš - kázání na hoře

Blahoslavení ti, kteří prostě přijímají Slovo; neboť jejich jest království nebeské.

Nehloubejte a nemudrujte o slovech mých, neboť tím byste nikdy nedošli konce.
Nemluvte se svými spolubližními o tom, co se vás v nich dotklo, neboť oni jsou jiného druhu.
Vyňali by z nich jen to, co jim je vlastní a vás by tím zmátli!

Blahoslavení lidé, kteří jsou trpěliví a mírní; neboť oni zemi vládnouti budou.

Učte se čekat a učte se mírnit, a pak budete míti v sobě jednou moc, abyste ovládali jiné lidi. 
Vaše vlastní kázeň ukázní druhé!

Blahoslavení ti, kteří musí procházeti utrpením; neboť oni utěšeni budou.

Nežalujte, zachvátí-li vás bolest a utrpení. Snášejte je a buďte silní! 
Žádné utrpení, které sami nevpustíte a nepřivoláte, nemůže k vám. 
Učte se však na něm a změňte se ve svém nitru. Pak od vás odpadne a vy budete volni!

Blahoslavení ti, kteří touží po spravedlnosti; neboť oni spravedlnosti dojdou.

Domníváte-li se, že trpíte bezpráví, tu pohlédněte na lidi, kteří jsou vašimi bližními, a odčiňte vše, co jste jim kdy udělali. Také tehdy, když se domníváte, že jste v právu! 
Žádný člověk nemá práva způsobovati druhému bolest a utrpení! 
Budete-li v tomto směru čistí, pak ani vám žádný člověk neučiní bezpráví, neboť bude zahanben velikostí vašeho ducha!

Blahoslavení milosrdní; neboť oni milosrdenství dojdou.

Neklamte se však a nekonejte falešné milosrdenství, nýbrž uvažte, zda vaše dobrá vůle také lidem opravdu prospívá!

Blahoslavení pokojní; neboť oni dítkami Božími nazýváni budou.

Míti v sobě mír a pokoj a zprostředkovati jej lidem, to vyžaduje takovou očistu duše, že jen málo lidí na zemi může se již nazývati dítkami Božími. Člověk, který má v sobě opravdový mír, Boží mír, bude pro své spolubližní utěšovatelem a balzámem, bude rány lidí léčit již pouhým svým bytím!

Blahoslavení ti, kteří trpí pro spravedlnost; neboť jejich jest království nebeské.

Trpěti pro spravedlnost znamená trpěti pro pravdu. Vzíti na sebe vše a překonati všechno, aby mohl zůstati pravdivým, to jest pro člověka to nejtěžší při jeho putování.
To znamená vše: spravedlivě a pravdivě žít až do toho nejmenšího.
To bude vyžadovat mnoho bojů a mnoho utrpení.
To bude prožitím, opravdovým prožitím na celé pouti člověkově.
Taková má býti jeho cesta, aby ho mohla vésti do království nebeského.

Blahoslavení čistého srdce; neboť oni Boha viděti budou.

V těchto slovech leží všechno, i to nejvyšší, čeho člověk dosáhnouti může: viděti Boha v jeho dílech. Srdce člověka musí býti čisté a jasné jako křišťál, aby žádné zkalení nebránilo mu ve vidění.
Vidění jest poznávání!
Člověk, který jest čistého srdce, dokončil zde svůj úkol a může pak stoupati ke Světlu.

ANALÝZA ČLOVĚKA

1. člověk svůj život žije v první osobě (subjektivně, individuálně),

2. člověk je na svém bytí zainteresován (snaží se prožít svůj život co nejlépe),

3. člověk je "vržený" do života bez vlastního přičinění

- bytí autentické (já se rozhoduju za sebe),
bytí neautentické (rozhodují za mně druzí),
4. člověk je spjat s okolím a druhými lidmi
5. člověk žije v určitém čase a je si vědom své smrti,
6. člověk je bytostí pravdy, hledá pravdu a poznává jiná bytí.

Pouze naším pozitivním myšlením a vynesením pozitivních vlastností druhých
do popředí může tento svět činit pokrok.

Všichni jsme hledajícími a máme stejný cíl:
dosáhnout vnitřního míru, světla a radosti,
stát se neoddělitelně jedním se svým Zdrojem
a vést život plný skutečného uspokojení.
Žít v radosti znamená žít vnitřním životem.
To je život, který vede k poznání sebe samého.

V celém vesmíru, v celém Božím stvoření je člověk jedinečný.
Člověk je jedinečný, protože má úplnou schopnost realizovat Boha.
A jestliže realizujeme Boha - kdo může být lepší?


Mít vědomí znamená mít čas.
Přátelství míří ke druhému.
Čím lépe plním své povinnosti, tím méně mám práv.

Láska hledá to, co nemá strukturu jsoucího, co je nekonečně budoucí, co je teprve třeba zplodit.
Násilí nespočívá tolik ve zraňování a ničení, jako v přerušování souvislosti osob, ve vnucování rolí, v nichž se nemohou najít.
Jedinečnost každé přítomnosti je neustále obětována nějaké budoucnosti, jež z ní má vytěžit objektivní smysl.

Musíme tady být pro druhé. Láska je hodnota nad jiné.
Láska je jediná síla, která může obnovit svět.

Domov aneb Kam směřuje naše cesta

Filmová epopej složená z leteckých záběrů Yanna-Arthuse Bertranda.

Francouzský fotograf a kameraman ve svém životním projektu zachycuje stovky míst na planetě z horkovzdušného balonu a zamýšlí se nad budoucností našeho domova - planety Země.

"Chtěl jsem být vědcem a stal se ze mě fotograf a kameraman", říká Yann Arthus Bertrand.
"Z horkovzdušného balónu se stal ideální prostředek pro natáčení. 

Jeho pomalý let poskytuje dostatek času na nalezení nejvhodnějšího záběru. 

Nejdříve se zvolna přiblížíte a pak začnete pomalu stoupat. 

Přitom se před vámi pozvolna odkrývá celá krajina až k horizontu. 

Při fotografování a natáčení zvířat z výšky jsem objevil tvářnost zemského povrchu, 

ale i úsilí člověka při jeho činnostech, ať už jsou jakékoliv. 

Uvědomil jsem si důležitost teritorií. 

Když jsem se vrátil po čase do Keni, abych natáčel tento film, 

mimo hranice rezervace už nebyla prakticky žádná volně žijící zvířata. 

Za třicet let zde zmizelo 95 procent žiraf. 

V době, kdy jsme natáčeli tyto záběry, byli hroši opět zařazeni na seznam živočichů, 

kterým hrozí vyhubení. Létám už třicet let. 

Tyto cesty mě naučily vše, co vím. 

Objevil jsem při nich, jak lidé pracují, poznal jsem jejich archaická gesta, jejich políčka. 

Dodnes většina z nich pracuje holýma rukama.

Např. čajové plantáže v Keni nabízejí neobyčejně bohatou paletu zelených barev. 

Na záběrech z výšky vypadají jako obrovité malířské dílo. 

Musím přiznat, že tyto obrazy miluji.

 Při své profesi se ale téměř každý den setkávám s neřešitelnými paradoxy.
Jako jsou například skleníky u jezera Naivasha.
Pěstují se zde květiny, které se vyvážejí do Evropy vzdálené více než 6000 kilometrů.
To vyžaduje letecký transport a pesticidy na pěstování.
Výsledkem je znečištění jezera a to nemluvíme o vodě spotřebované na zavlažování.
Z ekologického hlediska je to hrůza. Keňané tu ale nacházejí práci.
Sice špatně placenou, ale aspoň nějakou. Výsledkem je růst slamů.
Ten v Nairobi je největší na světě.
Když jsem kdysi opouštěl tuto zemi, nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu natáčet lidi a města.
Ale pokud se dnes zajímáte o přírodu, musíte se zajímat i o člověka a jeho vliv na tuto planetu.
Změny klimatu jsou totiž patrné všude po světě.
Po mnoha letech přemýšlení jsem se o tyto myšlenky chtěl podělit s ostatními.
Proto jsem před nedávnem do mnoha zemí vrátil a natočil film „Domov",
který už zhlédlo na 150 milionů lidí pěti kontinentů prostřednictvím mnoha médií."

Domov aneb Kam směřuje naše cesta 1. 

(1,2,3,4 /4)

http://www.youtube.com/watch?v=tECQEfNkG50&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=tRizrwMsLJc&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=0Qln1MMQ9HQ&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=ZyUHPBogbbI&feature=related

Domov aneb Kam směřuje naše cesta 2. 

(1,2,3,4 /4)

http://www.youtube.com/watch?v=Uh9oHAdHydM&feature=relmfu
http://www.youtube.com/watch?v=P_zcSPRk7cY&feature=relmfu
http://www.youtube.com/watch?v=FJiFG-Rwy8g&feature=fvwrel
http://www.youtube.com/watch?v=8LvUzeERtls&feature=related